• Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
Domov Promluvy a homile
Uzdravení slepého PDF Tisk Email

V případě uzdravení slepého, o kterém jsme slyšeli v dnešním evangeliu, a který způsobil tolik problémů farizeům, hrají významnou úlohu předsudky, dopředu vytvořené názory na něco, co se stane nebo stalo. Tyto předsudky jsou obyčejně tvořeny dopředu, bez pravého obeznámení se stavem věcí, s danou osobou, nebo jinými důležitými okolnostmi osvětlujícími chování se nějaké osoby. Už dopředu máme připraveny své názory, které jsme buď převzali od jiných, nebo si vytvořili na základě nějakých analogických situací. Především se předsudky tvoří tehdy, když někdo druhý nám v něčem překáží a chceme ho za každou cenu odstavit. A to je velmi nebezpečné.

Je samozřejmé, že se nemůžeme přesvědčit osobně o všem a musíme přebírat názory i od jiných. Musíme být však opatrní v tom, od koho daný názor přebíráme a čeho se týká. Když slyšíme zprávy o počasí nebo zprávy o výsledcích nějakého sportovního zápasu, asi nemusíme moc přemýšlet o tom, zdali nás někdo nechce zmanipulovat falešnými závěry nebo měřeními. Ale když se jedná o obecná pravidla chování se ve světě, kde jde mnohým o vysoké zisky, tak tam si už musíme dávat velký pozor, od koho ten názor pochází, protože tam nás může nějaká zájmová skupiny vedena svým egoistickým zájmem, který jim vnuká zlý duch, mající zájem na tom, aby si vydělala, aby získala nějakou výhodu, usměrnit tak, abychom se chovali pro ně příznivým způsobem.

Kdysi si lidé názory vytvářeli na základě zkušenosti svých rodičů nebo jiných blízkých osob, na základě obyčejně velmi hodnověrných osob, kteří měli zájem na tom, abychom se dověděli pravdu, abychom na něco nedoplatili. A pak byly tady zdravé lidové tradice (pocházející většinou z křesťanství), které usměrňovaly každodenní život společnosti.

Nemůžeme si myslet, že každý to s námi myslí dobře, že každému jde jenom o objektivní pravdu. To bychom se rychle zklamali.

Tak to bylo i v případě dnešního evangelia. Farizeům nešlo o to, jestli se stalo uzdravení nebo ne, jestli ten člověk začal vidět a se uzdravil ze svého hrozného stavu, ale o druhotnou věc, a to, že ten člověk (Ježíš) nemůže být od Boha, protože nezachovává sobotu. Oni svou autoritu zakládali na tom, že střežili přesné dodržování předpisů. Nešlo jim o ducha toho předpisu, o dobro člověka, ale jen o jeho doslovní dodržování.

Do tohoto stavu můžeme lehko se dostat i my, když budeme dbát jenom o to, abychom formálně plnili vnější příkazy, ale nebude nám záležet na tom, aby se naplnil obsah a duch zákona: proč je třeba, aby se nějaký příkaz plnil. Žádný Boží příkaz není samoúčelný. A ani žádný církevní příkaz není samoúčelný. Církev k tomu dostala mandát od Krista, aby ho vyslovila. Každý má svůj hluboký význam pro život člověka, a třeba dodat – pro šťastný život člověka. Někdy se ty příkazy mohou zdát náročné a také zbytečné, ale není tomu tak. Když je chce Bůh, když to tak plnili naši předkové, musí to mít velmi důležitý význam. Nepochopíme to snad hned, ale časem se nám to ozřejmí. I tady je potřebná víra! (Věřit někomu a věřit v něco, v někoho…) Tady věříme Církvi, že dobře interpretuje Kristova slova. Pak je víra, že věřím, že Bůh řídí svět, že ho miluje… a pak věřím, že slova, které vyslovuje Bůh v Písmu, jsou ducha život…

Výchova je pro člověka rozhodující etapou jeho života. Většinou tam získávají základy pro celý svůj další život. Jenom málo lidi se dokáže překonat, vyjít z případných získaných špatných zvyklostí, a prostřednictvím jiných lidí se změnit.

Výchova také ale není absolutní. Člověk má ještě svobodnou vůli. Ta však má dostávat podněty zvenku. Proto je potřebné hlásání evangelia. Při poslechu této zprávy o spáse se v člověku něco pohne, spojí se to, co přežívá, časnost, s tím, co nepomíjí, věčností a náhle dojde k osvícení k světlu. Pak už záleží jenom na svobodné vůli, na kterou stranu se přikloní. Hlásání je ale potřebné, je potřebné vytvářet podněty na úvahy o smyslu života a jeho cíli. Není správný dnešní trend, který pozůstává v takzvané svobodě, aby se každý rozhodl sám. Jenomže člověk se může rozhodovat jen na základě určitých poznatků a vědomostí. A ty vědomostí, tu dobrou zprávu máme šířit kolem sebe. Je to naší povinností. Až pak se může zrodit vědomá víra.

Víra je největší poklad, který člověk má, a proto ji musí chránit. Poklad se vždycky má chránit. Nikdo nic cenného nenechá jen tak na ulici, aby si ho každý, kdo přijde, mohl vzít. Pokud žijeme na tomto světě, nesmíme být naivní a myslet si, že všichni jsou dobří a chtějí nám jen dobro. Žel, častý je i opak. A co dělá člověk, když najde poklad? Nebo: co by měl udělat? „Jde prodá, všechno co, aby si koupil poklad“… Máme se vzdát všeho, co brání tomu, abychom ten poklad získali. A co brání víře? To je otázka, které bychom měli věnovat stále větší pozornost. Je mnoho věcí, které brání víře a které bychom měli „prodat“, tedy se jich zbavit.

Víře brání naše přílišné lpění na hmotě, na sobě, na druhých… Na prvním místě musí být nejvyšší hodnota. A tou je Bůh, od kterého všechno pochází a ke kterému všechno směřuje. V dějinách spásy nejednou ty, které vybral k největším úkolům, zkouší, jestli jsou schopni tuto zkoušku podstoupit. Příkladem je Abrahám, od kterého Bůh žádal, aby přinesl mu jako oběť svého jediného syna Izáka. Když viděl, že je toho – sice s velkým žalem a bolestí – schopen, tak to nenechal dojít do konce. Bůh ale sám svého syna dal za nás a on v poslušnosti to vyplnil.

Víra není nějaký sentiment, ale je to schopnost vidět dál než k momentálním potřebám. Víra je celkový pohled na existenci; se svým začátkem i koncem. Kdo takto začne hledět na svět, zjistí potřebu přesahovat to, co se nám jenom klade do našich smyslů a začít rozumem uvažovat nad smyslem života. Kdo hledá tento smysl, kdo pochopí, že smyslem života musí být něco, co trvá, co nepomine a kdo současně zjistí, že zůstává láska, jen ona je schopna dál se rozmnožovat a zůstává navěky, tomu se Bůh zjeví, ten dostane milost víry. Protože nakonec víra je vždy i dar, je to milost, kterou dostáváme od Boha.

Mnoho lidí chce věřit, ale neví komu. Tak končí i dnešní evangelium. Ten člověk se ptá: „A kdo je to, pane, abych v něho věřil?“ Tato otázka se ozývá i dnes v mnoha srdcích a nedostává se jim odpověď, protože není nikoho, kdo by jim toho, v koho mají věřit, ukázal. Každý křesťan by měl žít tak, aby mohl tomu, kdo se ho takto ptá, odpovědět: „Viděls ho v tom, kdo s tebou mluví“. Máme žít tak – a jenom tehdy bude svět pomalu více křesťanský – když stále více křesťanů bude moct (bez nějaké pýchy a namyšlenosti) zobrazovat Krista na zemi. Každý by měl být schopen podle své míry, podle toho místa, kde žije a podle požadavků svého povolání, spolu se svatým Pavlem říct: „Už nežiji já, ale žije ve mne Kristus“. Pokud bude v nás žít Kristus (v každém svým způsobem, nemáme napodobovat nějaké středověké světce…), nemusíme mít obavy, svět by se rychle stal Kristovým. Pokud ale budeme žít jen pro sebe, pro své zájmy, pro své koníčky… když si budeme myslet, že je možné sloužit Bohu i mamonu. nikdy k tomu nedospějeme. Každý je neocenitelný a nevyhnutný na tom místě, kde žije a pracuje. Nikdo z nás není bezcenný. Každý má splnit svůj úkol. Nesmíme se podceňovat. Byla by to jenom falešná pokora.

A tu opět se náš zrak má upřít na Matku Boží, Pannu Marii. I v tomto je nám světlem na cestu. Ona to všechno takto prožívala a uskutečnila. Navenek nekonala velké věci a přece výsledek byl nesmírný. Máme hledět na ní a uvědomovat si, že jediné kriterium, na které musíme dávat pozor ve svém životě, je láska. To, co se koná bez lásky, i když se může zdát veliké, nakonec není ničím. A naopak. Nic, co bylo vykonané z lásky, není malé. Nejen že není malé: je nesmírné, je bez míry. Zůstává navěky.

(2012)

 
TOPlist