• Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
Domov Promluvy a homile
Následování Ježíše PDF Tisk Email

(Lk 9,51-62)

V tomto dnešním čtení evangelia se jedná o otázku toho, jakým způsobem je třeba následovat Ježíše a kdo ho má následovat. Prvním způsobem jak přispívat a spolupracovat s jeho dílem, teda jakoby nepřímo s ním spolupracovat (i když tento termín není přesný a nevyjadřuje věci tak jak jsou, protože ne každý může být přímým Ježíšovým apoštolem a o to ani nejde, ale jde o to, plnit jeho vůli, tedy to, co od nás chce a od nás požaduje) je přijímat jeho učedníky, pomáhat jeho učedníkům, vytvářet jim vhodné podmínky k tomu, aby mohli evangelium svobodně hlásat. Druhým způsobem je být přímo jeho učedníkem, chodit s ním. Vyjádřeno je to v dnešním evangeliu negativně tím, že v prvním případě samaritáni je nepřijali, tedy odmítli tu „nepřímou“ spolupráci,  a v druhém případě tím, že Ježíš usměrňuje ty, kdo sice řeknou, že chtějí jít za ním, ale pak mají ještě některé své záležitosti, které chtějí současně ještě zařídit. Jeden chce pochovat svého otce a druhý se rozloučit se svou rodinou. Jejich rozhodnutí je jaksi podmíněno: sloužit Ježíši ale i sobě. To je stálé pokušení mnoha jeho i dnešních služebníků.

Vyjádřeno je to velmi často citovanou větou: „Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království“.

Co tato věta znamená pro nás? Nemůžeme dělat dvě věci najednou. Podobný princip Ježíš vyjadřuje i větou na jiném místě evangelia a týká se to ne dvou věcí, které nemůže konat najednou, ale dvou osob, kterým se slouží: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď jednoho bude zanedbávat, a druhého milovat, nebo se bude prvního držet, a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu a mamonu“ (Mt 6,24). Zaměřit se na jednu věc, kterou konáme, nebo na jednu osobu, které sloužíme, jsou jenom dvě stránky té samé mince. Musíme se soustředit úplně na to, co děláme anebo na tu osobu, které sloužíme. Ježíš je v této věci náročný. Proč? Proto tím, že sloužíme dvěma pánům nebo konáme dvě rozličné věci, dáváme najevo, že je považujeme za stejné, že je klademe na stejnou rovinu. A to je chyba.

Protože sloužit Bohu a lidem není to samé; jít za Ježíšem nebo jít za svými příbuznými také není to samé. Neznamená to však, že bychom neměli sloužit lidem nebo neměli se starat o své příbuzné. Musí být však mezi tím jasný rozdíl. My se staráme, pečujeme o lidi, pomáháme jim proto, že jsme se rozhodli sloužit v nich Ježíši. On je podnět, důvod, základ toho, že jim pomáháme. To je úplně jiná perspektiva. A své rodiče, svou rodinu máme rádi proto, že je nám dal Bůh, že nám představují Boha. Tedy musí být tady jasná hierarchie: co je prvotní, co z čeho pochází. Nejsou to dvě paralelní a rovnocenné věci.

Pokud toto není jasné, pak se dostáváme do dnešní časté situace, kde se nerozlišuje dobrý skutek jako takový a dobrý skutek vykonaný z lásky k Bohu. Dobrý skutek se bere jenom technicky, pozitivisticky. Na to upozorňuje nejednou i Svatý otec, že není důležitý skutek jako takový ale postoj, s jakým se daný skutek koná. Bez lásky nic nemá cenu. To říká jasně svatý Pavel, to tvrdíme my, ale svět to nepřijímá, protože nechápe, co to znamená. Člověk, který lásku nezakusil, nebo ji dokonce odmítnul, nemá k tomu schopnost, aby to pochopil a přijal.

Kdo jde za Ježíšem, kdo má jít za ním? Má za ním jit každý, a i když ne každý tím samým způsobem. Existuje jasný návod, který dává Ježíš těm, kdo ho chtějí následovat: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a mě následuje“.

Tohle je jakoby takový společný jmenovatel. To je společné pro všechny. Ale pak jsou i specifické aplikace, uskutečnění tohoto přikázání. Jinak to žije mnich, poustevník, jinak řeholní a jinak diecézní kněz; a i mezi těmito knězi je rozdíl v aplikaci a způsobu žití tohoto slova mezi celibátním (neženatým) knězem ženatým knězem. A pak jsou tady laici, z kterých největší část jsou ženatí, žijí v rodině, nebo jsou to mladí lidé anebo i starší. Všichni si mají vzít pro sebe, pro své okolnosti života, co to znamená pro ně následovat Ježíše. Ještě jednou chci to tady zdůraznit: Následovat Ježíše je povinností všech křesťanů, nejen některých. To s velkým důrazem nastolil i Druhý vatikánský koncil. Zpočátku – právě v důsledku malé schopnosti rozlišovat – se tzv. královské kněžství, tedy povolání laiků, jakoby povýšilo nad tzv. služebné kněžství, tedy posvěcené služebníky oltáře. To se stalo převážně v latinské Církvi, ale nejednou to zasáhlo i naší církev. Opět to bylo v důsledku toho, že věc stavíme do stejné roviny, které ale do stejné roviny nepatří.

V Boží logice vládne ten, kdo slouží a kdo vládne (navenek) má v skutečnosti sloužit. První se stávají posledními a poslední prvními. Mnozí lidé na to ale zapomněli, neuvědomili si to a míchají to, co se smíchat nemůže a nemá. Jsou to odlišné oblasti aktivity: být knězem a být laikem. Laici (dnes často na Západě) mluví kněžím do jejich rozhodování a chtěli by změnit jejich rozhodnutí i na dogmatickém a morálním poli. Příkladem jsou laici v Německu (ke kterým se připojila jedna malá část i kněží), kterým masmédia dávají velikou publicitu. Zde je možné položit si otázku. Světské masmédia mají zájem na tom, aby církev uskutečňovala své poslání, ke kterému jí Ježíš ustanovil nebo jen prosazují zájmy některých skupin?

Může se stát, že kněz (nebo snad i biskup?) nežije plně podle Božích přikázání. (a kdo z nás?) To ale ještě neznamená, že ho nemusíme poslouchat, pokud nám něco říká, co se neprotiví našem svědomí a ani učení Církve. Osobní život každého bude soudit Bůh, případně (pokud jde o nějaké veliké prohřešky), Církev, papež. My se nemáme starat o druhé (něco jiného je, když něco potřebují, ale ne je posuzovat!), ale o své povinnosti, jak je uskutečňujeme my, jak žijeme Boží přikázání.

Položme ruku na pluh a neohlížejme se na druhé, co a jak žijí a nenacházejme někdy právě v tomto posuzování omluvu pro své chyby. Někdo řekne: Vždyť i ten nebo onen takto žije, tak proč bych to nemohl já. To je právě také to ohlížení se za sebe. Nemá tu být snaha dělat jednu a i druhou věc (a pak žádnou z nich pořádně), ale rozhodně kráčet jedním směrem. Výraz položit ruku na pluh znamená i to, že se to týká i nějaké poměrně namáhavé práce. Ano. Práce pro Boží království není nikdy lehká, vždycky vyžaduje nějakou námahu.

A jak to vypadá v dnešní společnosti? Jak vedeme své děti k tomu, jak je k tomuto životu připravujeme? Jsou schopni nějaké těžké a namáhavé práce? Ze statistik vyplývá stále víc alarmující stav naší mládeže, která se ve velké většině nepohybuje, nepřemýšlí, dává přednost hře a zábavě. A to je budoucnost našeho národa, resp. národů? Podle toho, jak je vychováme, tak budeme prožívat i my své dny stáří. Dětí je málo a starších lidí bude stále víc. Už toto kvantitativní porovnání je alarmující.

Nemusíme si zakrývat fakt, že velká část našeho obyvatelstva více nebo méně podléhá svodům konsumizmu: především si nějak v rámci vlastních možností užívat, a do práce se až tak nehrnout. A právě práce má být (měla by být) ta forma následování Ježíše, který v tichu pracoval od svého mládí také mnoho let; to se týká většiny křesťanů. Ježíš nás nikde nepovzbuzuje, abychom se bavili a užívali si. On nám dopřeje odpočinek – i Bůh odpočíval v sedmý den - a to odpočinek nedělní, který ale máme využít na načerpání nových sil, pro svou duchovní obnovu, modlitbu, uvažování nad svým životem a jeho smyslem. Odpočinek a zábava není to samé. Nepřiměřenou zábavou, především užíváním alkoholu a jiných druhů omamných látek se člověk jen unaví a neodpočine si, co je pak na úkor jeho pracovní výkonnosti ale i dobrých mezilidských vztahů.

Nacházíme se v období, kdy začínají dovolenky a prázdniny. Máme na ně nárok. Dbejme na to, aby přispěli k obnovení našich sil a ne k jejich vyčerpání a oslabení; týká se to nejen sil fyzických ale také – a to první řadě – o sily duchovní.

2012

 
TOPlist