• Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
Domov Promluvy a homile
Pastýřský list - Boží narození 2012 PDF Tisk Email

Drazí bratři a sestry,

někdy říkají maminky svým dětem: „Buď dobrý, nezlob, neboť pak tě maminka nebude mít ráda…“ A dítě, aby je maminka měla ráda, se svým způsobem snaží být hodné. Snaží se neběhat, nedělat rámus a někdy i uklidit hračky, jen aby je maminka měla ráda. Samozřejmě, že maminka je má ráda vždycky, ale tímto způsobem si chce získat autoritu. Jestli je to správné, nebo ne, to nechme bokem, není to naše dnešní téma. Nám jde o něco jiného, protože tento postoj se, žel, často vkládá i mezi vztah Boha s lidmi.

Není správné, když se říká: „Buďte dobří, jinak vás Bůh nebude mít rád a potrestá vás." To by bylo falešné. Bůh má člověka rád stále, nezávisle na tom, jestli je dobrý, nebo ne. Právě naopak: čím je někdo horší, čím je od něj vzdálenější, tím ho „paradoxně“ Bůh má raději, tím větší lásku mu chce projevit. Chce ho k sobě přitáhnout, touží po něm. Jinak by bylo nepochopitelné, proč se Bůh vtělil, stal člověkem a dal za nás svůj život. Nebylo to kvůli ničemu jinému než kvůli tomu, že i když jsme hříšní, miluje nás, každého jednotlivě a všechny spolu. Bůh ale někdy i zkouší své syny a dcery, to je pravda. Je to však pro jejich dobro, protože už jsou dospělí, a chce, aby ještě víc vyrostli v lásce. Jak se říká: „Koho Bůh miluje, toho křížem navštěvuje.“ Ale ti, kteří jsou v lásce ještě malí a nedokonalí, tedy od něj vzdáleni, musí Bůh svou laskavostí přesvědčit a přitáhnout. Je to sice úplně proti lidskému způsobu chápání a konání, ale zcela v souladu s evangeliem, s tím, jak se Ježíš choval na této zemi.

Až když si toto uvědomíme, lépe pochopíme příčinu toho, proč Bůh přišel na svět jako dítě, proč se zrodil v chudém prostředí Betléma. Musíme hlouběji porozumět jedné základní věci: Bůh nás vždycky miluje, vždycky nás má rád nezávisle na tom, jak se my chováme k němu. Neříká ani jinak nedává najevo, že až když se zlepšíme, bude nás milovat. To by bylo protiřečení. Kdyby nás miloval až pak, když budeme dobří, tak by pro nás hříšné nikdy nezemřel. Bůh by pak byl někdo mimo nás, jako nějaký člověk, nějaký tvor, který miluje toho, kdo ho také má rád. A to, že jsme dobří, by bylo jen naše vlastní dílo, nebyla by to účast na jeho lásce, nebyla by to jeho milost, která by nás posvětila. On by byl jen pozorovatelem, soudcem, který zvenku posoudí náš výkon. A to je postoj pohanství: chtít být dokonalý sám a před Bohem (božstvím, mrtvým božstvím…) se chválit, co jsem sám dokázal. Žel, v tomto stavu se dnes nachází velká část lidstva. Ztratil se vztahový rozměr; popírá se potřeba zapřít sám sebe kvůli někomu druhému, aby pak lidé spolu vytvořili jednotu, která je oba (nebo více lidí) pozdvihne na jinou rovinu existence, která jim umožní pochopit, že Bůh je Trojice, že Bůh je láska. Dnešní individualizmus, tedy neschopnost, ale i podceňování společného života, kdy se dva a více lidí vzájemně doplňují a závisí na sobě, zavrhuje a vyzdvihuje jen jednotlivce a jeho potřeby bez ohledu na potřeby jiných, bez ohledu na dopad jeho chování na jiné, a to nejen dnes, ale i za mnoho let. Takto enormně roste počet osamocených lidí, uzavřených v klícce svých vášní a předsudků, neschopných se s nikým spojit, s nikým sdílet svůj život.

Člověk žijící bez jiných lidí, který není schopný se pro ně obětovat, je člověk bez lásky. I když po ní touží a natahuje se, v důsledku svého egoizmu se jí nedokáže zmocnit. To je největší hrůza, kterou může člověk zažít nejen tady na zemi, ale která ho pak v nekonečně větší intenzitě ohrožuje i na druhém světě. Už jen letmé pomyšlení na to by nás mělo probudit a vyburcovat k činu. Když je někdo sám, ještě nemusí být osamocen. Kdo je s Bohem, není nikdy sám. Víme ale také, že i ten, kdo je obklopen mnoha lidmi, může se cítit velmi opuštěn a sám. A proto přišel Ježíš, aby nás z této samoty a osamocení vysvobodil. On nás hledá, chodí za námi, my ho jen musíme přijmout. On nám i tento rok o Vánocích klepe na dveře. Je na nás, jestli ho vpustíme dovnitř a bude s námi a my s ním radostně stolovat.

+ Ladislav

 
TOPlist