• Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
Domov Promluvy a homile
Velké přikázání lásky PDF Tisk Email

Velké přikázání lásky k Bohu a k bližnímu, má nás doprovázet celý život: a to od prvního uvědomění si své existence a rozeznávání, co je dobré a co je zlé až po smrt, po konečné setkání se svým Stvořitelem, Vykupitelem a Posvětitelem. Ono je základem celého křesťanského života. Bez plnění tohoto přikázání jsme úplně mimo, můžeme dělat navenek cokoli, sloužíme tím někomu jinému, ne Bohu. Toto přikázání je – a má být - vždycky po celý náš život, jak se říká alfou a omegou, začátkem i koncem našeho křesťanského života. To ale není tak jednoduché, jak se zdá na první pohled. Musíme dobře rozlišovat. My totiž tady nemáme na výběr: buď-anebo, buď milujeme Boha nebo bližního, nebo jednou chvíli jednoho a pak o chvíli druhého, Bůh a bližní nejsou dvě paralelní skutečnosti vedle sebe; to znamená, že když miluji Boha nemiluji (nemohu milovat) bližního a opačně, že jsou jakoby zaměnitelní a mezi nimi jakoby jen přepínáme, jak přepínáme kanál na našem televizním přijímači, ale smyslem tohoto přikázání je to, je máme milovat současně: Boha v člověka a člověka v Bohu. Ale na prvním místě je vždycky Bůh, z něj, z jeho lásky musíme vycházet, jen v něm můžeme opravdovým způsobem milovat i bližní. Jen tak jsme křesťany. Jinak, kdybychom to oddělovali, bylo by to velmi podobné pohanství. Pohané se klanějí božství, aby od něj něco dostali podobně, jak se klanějí nějakému vládci, aby od něj také dostali nějakou milost. Hodnota člověka-vládce se u nich moc neliší od hodnoty božství. Proto není divu, že například i v starověkém Římě byly císaři později vyhlašování za bohy a zařazováni mezi ně.

Nejednou tedy podléháme tomu omylu, že klademe Boha a člověka na skoro stejnou rovinu. I když to teoreticky nepřipustíme, v praxi se tak chováme. Někdy nerozlišujeme, své vlastnictví, co patří nám, a na druhé straně, komu patříme my. Když řekneme: můj Bůh, to neznamená, že on mi patří, ale že my patříme Jemu. Podobně – i když na úplně jiné rovině – je to nesprávné tehdy, když řeknu, že jsem s někým (dětmi, příbuznými…) ztratil svůj čas tím, že jsme se jim věnoval. Čas není v absolutním smyslu slova náš; čas je náš jen tím, že ho máme my k dispozici. Ale to, že máme něco k dispozici, nás ještě neopravňuje k tomu, abychom výlučně dělali jen to, co se nám zalíbí. My jsme si často osvojili ten postoj, že co je nám k dispozici, to si myslíme, že je naše a můžeme s tím zacházet podle libosti. To je obrovský omyl.  

Například lidské tělo, naše vlastní tělo: to jsme dostali, s tím nemůžeme nakládat podle svých představ, ono je chrámem Svatého Ducha, je posvátné, i za toto tělo dal Ježíš život: a už vůbec nemůžeme nakládat s tělem jiného. Počaté tělo v lůně matky už není její tělo, už je to jiné tělo. A když nemůže dělat se svým tělem, co chce, jak si může osvojovat právo dělat s jiným tělem to, že mu dokonce zamezí další život?  

Ježíš takový postoj který klade (vědomky nebo nevědomky) Boha a své blízké (a teda i sebe sama) na stejnou rovinu, jednoznačně odmítá, když říká, že „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden“ (Mt 10,37).  A u evangelisty Lukáše nacházíme ještě silnější vyjádření týkající se blízkých: „Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry – a i sám sebe - na druhé místo, nemůže být mým učedníkem“ (Lk  14,26).

Láska k Bohu a k bližnímu se nevylučují, ale vzájemně předpokládají a doplňují. Toto přikázání povinně musíme ještě doplnit slovy svatého Jana Apoštola. Svatý Jan ve svém listě jasně píše: „Říká-li kdo: Miluji Boha, ale přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Neboť kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí“. Není možné rozdělovat lásku k Bohu a k bližnímu. Láska k bratrovi a láska k Bohu jsou neoddělitelně svázány i když nejsou zaměnitelné.

A to chtěl Ježíš ukázat i na podobenství o dobrém Samaritánovi. To, že se nezištně, bez nároku na odměnu postaral o zraněného, bylo svědectvím toho, že miloval Boha. Tedy že i jiní než Židé mohli milovat Boha nebo alespoň že upřímně hledal jeho lásku. Tímto také Ježíš jasně tehdejším Židům naznačil, že spása je otevřena pro všechny lidi bez výjimky.

Ježíš říká: „Kdokoli vám podá číši vody, proto, že jste Kristovi, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu“ (Mk 9,41). Nestačí totiž jen obyčejná filantropie, láska k lidem. Jen ten dobrý skutek, který je způsoben láskou k Bohu (explicitně ale i implicitně!) dostane svou odměnu v nebi.

Tato obyčejná filantropie, která je založená na principu dám, abych dostal, není evangelijní, nestačí, nedostane tu odměnu, o které mluví Ježíš. Dnešní takzvaní humanisté láskou k člověku (jako k jedinci ale ne ke společenství lidi s pohledem na jejich budoucnost) jeho dobrem odůvodňují nejen potraty ale i eutanazie a ostatní morálně pokleslé lidské praktiky jako je manželství homosexuálů a podobně. Ale i v ráji satan odůvodňoval neposlušnost vůči Bohu tím, že to člověku poslouží, že se mu otevřou oči… že prý Bůh člověka chce jen zotročit…. A kam to dospělo? Stačí se jen trochu více obeznámit se skutečným chodem dějin jen v dvacátém století a s důvody nesmírného utrpení množství lidí, a je nám to ihned jasné.

Bez Boha tato takzvaná láska k lidem se dostane na takovou úroveň, která nakonec mu zjevně škodí, ale on si to nedokáže už odepřít, protože mu to už diktují jeho vášně (je už tím jakoby zdrogován) a je jejich otrokem… Bez Boha a jeho lásky – protože jen on je zdrojem pravé lásky, té lásky z které stvořil tento svět - se dříve nebo později zákonitě stáváme otroky svého egoizmu a svého chtíče. Jinak to nejde. To jen nenapravitelní optimisté a idealisté si myslí, že je možné být dobrým i bez křesťanského Boha, bez následování Ježíše, bez posilování jeho svátostmi. Tím nechceme popírat, že existují hledající, že existují lidé dobré vůle…

Ano. Musí nám být jednoznačně jasné, že pravá láska k lidem bez lásky k Bohu není  možná. Ona se vylučuje. Je však možné to, že člověk, který hledá pravdu a lásku a ve svém srdci cítí, že jedině obětavost za bližní učiní ze světa prostředí, ve kterém se dá žít, pak ale ten člověk dříve nebo později musí dospět k Bohu, i když jeho láska není dokonalá, ale ji hledá.

Naše spása nezávisí jen od toho, jestli budeme už na této zemi dokonalí nebo nebudeme. To by jen velmi málo lidi mohlo dospět k věčnosti. Ano. Naším cílem je svatost. O tu se musíme usilovat. Hlavní je hledat pravdu, usilovat o svatost, udělat vše, co je v našich silách a možnostech a pak soudit nás bude Bůh. Důležitý je úmysl, s kterým se něco koná. Proto nesmíme nikoho soudit jen podle jeho vnějšího chování. Není důležitý (natolik) viditelný výsledek, který ne vždy závisí jen od nás, od naší vůli, ale i od mnoha dalších faktorů. Důležitá je snaha a v té snaze láska, kterou do ní vkládám. Protože souzeni budeme z lásky, z ničeho jiného.

Křesťanství je tu k tomu, aby lidem otevíralo cestu ke spáse. Jen Církev je jistou cestou ke spáse, protože skrze svátosti nabízí k tomu potřebné milosti. Bez církve, bez prostřednictví Ježíše Krista, jeho spásné smrti a zmrtvýchvstání, by jsme totiž  připustili, že člověk se může spasit sám svou snahou. Pak by byl Bůh jen pozorovatel, který by jen hodnotil, jak co konáme. Takto to chápou a konají pohanská náboženství, hinduizmus, taoizmus nebo buddhizmus a jiné. Oni věří v nějaká božství, ale jsou to božství neaktivní, jenom pozorují a hodnotí. Jsou to mrtvá božství; jak říká prorok Izaiáš: Není jiný Bůh mimo mne! Bůh spravedlivý a spásonosný mimo mne není. … co vychází z mých úst, je pravda, je to neodvolatelné slovo“ (Iz 45,21.23).  A Slovo se stalo Tělem a přebývalo mezi námi. Neodešlo, zůstalo s námi ve svém slově a v svátostech, v eucharistii, v lásce těch, co se navzájem milují, v naší Církvi.

 
TOPlist