• Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
Domov Promluvy a homile
Kráčení po moři PDF Tisk Email

Celé dnešní vyprávění o kráčení po moři má bohaté biblické pozadí. Voda, moře je nebezpečný a často nevypočitatelný živel, ale současně pro život zásadný. Bez vody – i bez moře – by byl život nemožný. Jak se k němu chováme, jaké prostředky si vybíráme při našem vztahu s ním, to závisí, na tom se odráží i to, jak se chováme k Bohu, jakou důvěru k němu chováme.

První biblicky (i historicky) známé setkání se člověka s vodou jako nebezpečným živlem je zaznamenáno v Písmu tam, kde se mluví o potopě světa. Lidé by se byli mohli zachránit, kdyby byli poslouchali upozornění, kdyby si příliš nedůvěřovali. V knize Genesis čteme: „Hospodin viděl, že zlovolnost člověka na zemi je veliká a že v jeho srdci se po celý den vytvářejí jen zlé záměry.“ (Gn 6,5) a dál: „Bůh viděl zemi: byla zcela zvrácena, neboť veškeré tělo si vedlo na zemi zvráceně“ (Gen 6,12). A řekl Bůh: „A já přivedu na zem vody, potopu..

Voda je tedy i nástroj který hubí, je to nebezpečné prostředí, ve kterém se dá utonout.

Například v žalmu 69 mluvčí vypráví o svém prožitku, kdy takřka utonul („do hlubokých vod se nořím, dravý proud mě vleče“) a volá: „Zachraň mě, můj Bože“. A podobných míst je v Písmu více.

Voda je však pro přírodu a i pro člověka nevyhnutná, je pro ně požehnáním. Je to podobně jako s lékem: v malém množství, ve vhodném množství nebo dávkování je to lék, je to požehnání a ve velkém a neregulovaném množství je to záhuba.

Je v tom obraz i našeho každodenního života a našich běžných lidských situacích. Vše, co je nad míru, je škodlivé. Každý extrém je nadmíru a je škodlivý, ničí. Proto musíme být pozorní k tmou, abychom něco nepřeháněli, nepoužívali nad určenou míru. Nesmíme přehánět s jídlem, s nápoji, ale ani se zábavou nebo touhou po majetku nebo penězích. I dobré a užitečné věci máme používat jenom v daném množství a míře. Co je navíc – i dobrého – škodí. To ať nám připomíná obraz vody. Obraz vody také připomíná, že některé skutečnosti jsou v našem životě nutné; bez nich náš život vyschne. Týká se to především duchovního života. Modlitba, svátosti jsou nutné pro náš život jako voda pro náš organizmus. Pokud bychom je dlouhodobě zanedbávali, pokud bychom nepolévali své srdce a svou duši vodou Svatého Ducha přicházejícího na nás při modlitbě, naše duše uschne a zahyne.

Vraťme se ale k dnešnímu čtení evangelia.

Všechno začíná tím, že Ježíš se o samotě modlí. Není na tom nic zvláštního, každý z nás se také často modlí o samotě (aspoň by se měl), ale tady to je přece něco odlišného. Potřebuje se Bůh modlit k Bohu? Ježíšův rozhovor s Otcem v Duchu Svatém je ve své podstatě nepopsatelný, pro nás neuchopitelný, ale reálný. Poukazuje na vztahy jednoty i odlišnosti v Nejsvětější Trojici, které jsou pro nás tajemstvím.

Ježíš se modlil na hoře. Hora nám dává pocit větší blízkosti k nebi a větší oddělenosti od ostatního světa. To i Ježíš zřejmě takto chápal. Potřeboval se spojit se svým Otcem. On byl Bůh, ale měl i lidskou přirozenost, kterou potřeboval ke svému poslání spásy lidstva. Stal se jedním z nás, abychom se my stali Božími dětmi. A modlil se jako jeden z nás, a přece to bylo něco nesmírně víc.

Ježíš se nemodlil o samotě jenom proto, aby nám v tom dal vzor, ale proto, že to potřeboval, že i on potřeboval – dnes bychom velmi nepřesně řekli – se nabít, byla to jeho potřeba být se svým Otcem.

Jádrem dnešního Matoušova evangelia Mt 14, 22-34 je epifanie, tj. projevení se Ježíše jako toho, kdo dělá totéž co Bůh (chodí po moři a zachraňuje tonoucí) a mluví o sobě týmž způsobem, jako to činí Bůh („Já jsem“).

Dalším prvkem v Matoušově vyprávění je portrét Petra jako mluvčího ostatních učedníků. Reprezentuje jejich sílu i slabosti. Tady se buduje Petr jako skála a jeho nástupci, papežové, jsou základním vztažným bodem naší víry. Je jeho úkolem nás posilňovat ve víře. Na nikoho jiného se tento úkol nedá přenést: ani na žádného východního patriarchu, na žádný synod nebo koncil, ani na Luthera nebo Kalvina a ani na arcibiskupa Lefebvra, na nikoho jiného. Tak to bylo určeno na počátku, a tak to musí zůstat do konce.

Učedníci jsou zpočátku charakterizováni jako „malověrní“. Jejich víra ještě musí růst.

V Matoušově evangeliu Ježíš třikrát vytýká svým učedníkům malověrnost. Po prvé když byl s nimi na lodi a na moři se najednou strhla velká bouře. On spal. Učedníci přišli k němu, budili ho a volali: „Pane, zachraň nás, hyneme“. On jim odpověděl: „Proč se bojíte malověrní?“ A vstal, pohrozil vichřici a moři, a nastalo úplné ticho (Mt 8,23-26).

Po druhé to bylo – jak jsme dnes slyšeli - v dnešním evangeliu, když řekl Petrovi (jemu osobně!) : „Malověrný, proč jsi pochyboval“!, a po třetí to bylo tehdy, když je varoval před učením farizeů a saduceů (Mt 16,12). Řekl apoštolům: Proč mezi sebou uvažujete, malověrní, že nemáte s sebou chleba?

Co mají tato upozornění a výtky společného? Bylo vždycky tehdy, kdy se učedníci více báli přírody, více respektovali přírodní zákony a více učení jiných autorit, než moc, autoritu a učení Boží. Neříká, že je nikdy není třeba respektovat: jenom ne víc, než moc, autoritu a moudrost Boží. Je to podobné, jako když Ježíš na jiném místě říká, že kdo více miluje otce, matku, bratry, sestry než jeho, není ho hoden.

Jsou totiž hodnoty, pravidla a zákony přirozené a lidské, a jsou hodnoty, pravidla a zákony Boží. Tyto poslední jsou nadřazeny těm prvním. Bůh nekáže jednat proti zákonům přirozeným, ale přikazuje jednat víc než dokážou, dovolují a umožňují lidské zákony.

Utišit bouři není nic proti zákonům, ale je to nad zákony přírody. Chodit po vodě moře není nic proti zákonům, je to také nad zákony a neřídit se učením farizeů a saduceů také znamená je překračovat, jít dál, jít nad tyto zákony.

Zamysleme se nad sebou, jaká je naše víra. Je tak silná a hluboká, že se řídí těmito pravidly a zásadami, jak je předkládá a požaduje od nás Bůh, nebo jsme i my malověrní, tedy nejsme nevěřící, ale jsme slabě a nedokonale věřící a vytvořili jsme si svou vlastní víra, která nám vyhovuje, kterou si přizpůsobujeme a která od nás nic moc nežádá? Každý si musí dát odpověď sám. Ne jakoukoli odpověď, ne povrchnou odpověď, ale dobře uváženou upřímnou odpověď. Pak nejednou zjistíme, že často dáváme přednost lidským obavám a strachu před budoucnosti, a chováme se tak, jak se chová většina lidí: například, máme strach přijmout více dětí, máme strach něco někomu dát, aby nám pak nechybělo, máme strach se před druhými odhalit a upřímně vyznat, že jsme věřící, aby se z nás nevysmívali. A to je všechno v důsledku malověrnosti. Naše víra není vždycky pravá, hluboká a pevná; hrozí ji, že se stane spíše povrchná, laciná, založená často jenom na vnějších úkonech, založena jenom na tom: co kdyby přece jenom ten Bůh byl. Dávejme si pozor, aby Bůh nebyl pro nás jen vykonavatel našich potřeb a tužeb, toho, co my chceme; a ne ten, kterému se máme klanět a kterého vůli máme hledat.

Opět se podívejme na naší Matku, na Bohorodičku Pannu Marii. Od ní se učme, co je to pravá víra a jak se žije. Ona ať nám vyprosí tu víru, která je pravá, živá, upřímná… Naučme se jejímu postoji a duchovně často opakujme její slova: „Hle, služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova“.

(2012)

 
TOPlist