• Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
Domov Promluvy a homile
Božího Těla a Krve PDF Tisk Email

Úcta k Eucharistii, k Ježíši pod způsoby chleba a vína, patří k základní charakteristice katolické spirituality a k rozlišovacímu znamení katolíků. A současný Svatý otec Benedikt XVI. na to klade také velký důraz.

Svátek Božího Těla a Krve Páně oživuje v Církvi víru v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii díky proměnění chleba a vína na Tělo a Krev Páně, anebo, jak to užívá teologie, díky „transsubstanciace“. To, že se celá podstata chleba a vína proměňuje na Tělo a Krev Ježíše, se děje v důsledku Pánových slov a mocného působení jeho Ducha. Všechno to, co vnímají smysly, zůstává nezměněno. Zázračná a jedinečná proměna, jak se tomu od Tridentského koncilu říká, je však nepřístupná jakékoli lidské zkušenosti. Každý pokus oka vidět nějakou změnu, nebo sluchu něco z toho uslyšet, nebo chuti něco zacítit, zůstává neúspěšný. Neochvějná jistota této pravdy se opírá výlučně na slovech vyslovených Ježíšem na poslední večeři: „Toto je moje tělo“ „Toto je kalich mé krve“.    

Eucharistická poměna je výjimečná a jedinečná. Žádná změna se ji nepodobá. Může se porovnávat jenom s původním Božím stvořitelským dílem a k tomu i směřuje. Můžeme říct, že v každé eucharistické proměně se uskutečňuje zázrak, jestli pod zázrakem chápeme přímý Boží zásah do dějin spásy.

Vždyť v dějinách spásy jsou zázraky, jež vyvolávají úžas, ale které je možné uchopit smysly. Připomeňme si tady znamení uskutečněné Ježíšem, například, uzdravení bezpočtu nemocných, ale i utišení moře nebo zázračné rozmnožení chleba…které vykonal pro to, aby viditelně zjevil své božství. Ale jsou i jiné zázraky, a to jsou ty zázraky, ke kterým to všechno směřuje, které se nacházejí za hranicemi smyslů: zázraky nepostihnutelné a nepostižitelné, a přece nesmírné hodnoty. Je to přebývání Nejsvětější Trojice v duši člověka, dar milosti, obrácení hříšníka.. to jsou vnitřní zázraky, které unikají jakémukoli vnějšímu smyslu.

V skutečnosti – a to si musíme uvědomit - neviditelný svět je pravdivější a stálejší, než ten viditelný, protože nemůže zaniknout. Svatý Pavel říká: „Protože nám neleží na srdci věci viditelné, ale neviditelné. Věci viditelné přece pominou, ale neviditelné budou trvat věčně (2 Kor 4,18). Eucharistický kult v rozmanitých svých formách je pohledem víry, která „vidí“ a osobně se setkává s ukřižovaným a živým Ježíšem, zůstávajícím pod způsoby chleba a vína, nevratně při slavení svaté liturgie proměněnými na Tělo a Krev Páně.

Tady si musíme udělat někdy zpytování svědomí, jestli v nás nepřebývá skrytá touha po tom, abychom byli svědky právě takových „viditelných“ zázraků a běžíme za nimi, když se někde vyskytne zpráva o něčem takovém. Ale to je ta pravá víra? To není pravá víra. “Tvá víra tě uzdravila”, říká Ježíš. Ne zázrak má vyvolat víru, ale víra vyvolává zázrak. Nejdřív máme uvěřit, a pak můžeme čekat, mít otevřené oči na zázraky. Až pak je rozlišíme, až pak se pro nás stanou realitou. Víra to není pochybnost, kterou by nám měl nějak rozptýlit nějaký zázrak. To by nebyla pravá víra. Kdyby Bůh chtěl takovým způsobem obrátit lidi, nic mu nestojí v cestě, aby konal jeden zázrak za druhým. A přece to nekoná. Zázrak může jenom posilnit naši slabou víru, ale nemůže pravou víru vyvolat, protože pravá víra spočívá v něčem jiném; v tom, že nevidím a uvěřím, v tom, že fyzicky nevidím, ale vidím duchovně (fyzické vidění pomine, ale duchovní zůstává navždycky!). Vzpomeňme si, co se stalo se svatým Tomášem apoštolem. Ježíš ho poučuje (a s ním všechny nás): Blaženější jsou ti, co neviděli (žádný zázrak) a uvěřili. To je pravá víra! A taková víra v přítomnost Boha v eucharistii se vyžaduje !

Kdyby se tento kult návštěvy Nejsvětější svátosti měl zanedbávat, nebo co je horší, z nevědomosti podceňovat a odmítat, jeho důsledkem by bylo ochuzení křesťanské spirituality. Vždyť ty procese, adorace, jsou modlitebním vyznáním Kristova božství, hodnoty jeho vykupitelské oběti, lásky, s kterou v tichosti ale mocně doprovází Církev v běhu dějin. To, že tento kult vzniknul v určitém období dějin Církev (a není tedy ve východní církvi „tradiční“) nic neodnímá z jeho důležitosti a platnosti; znamená to jen to, že jedno překvapující eucharistické tajemství se v určitém historickém období začalo jevit v novém (hlubším) světle.

Proto je smutné, když se eucharistie přijímá s velmi povrchním postojem a po skončení liturgie se už nevzdává náležitá úcta proměněnému chlebu a vínu.

To všechno měl na srdci i Svatý Otec Benedikt XVI. při letošním svátku Božího Těla a řekl tato slova:

„Bylo skutečně velmi důležité postavit (v Církvi po Druhém vatikánském koncilu) do středu samo slavení, ve kterém Pán svolává svůj lid, shromažďuje ho kolem dvojího stolu Slova a Chleba života, živí jej a sjednocuje se Sebou v Oběti. Toto docenění liturgického shromáždění, ve kterém Pán působí a uskutečňuje tajemství společenství,… musí být zasazeno do správné rovnováhy. Často se totiž stává, že zdůraznění jedné stránky vede k odmítnutí druhé. V tomto případě se dnes příliš zdůraznilo slavení eucharistie (liturgie) na úkor adorace jakožto úkonu víry a modlitby vůči Pánu Ježíši skutečně přítomnému ve svátosti oltářní. Tato nevyváženost se odrazila také na duchovním životě věřících. Je-li veškerý vztah k eucharistickému Ježíši soustředěn pouze na mši svatou (liturgii), hrozí, že bude odstraněna Jeho přítomnost ze zbývajícího existenciálního času a prostoru. Takto je potom méně vnímán smysl stálé Ježíšovy přítomnosti mezi námi a s námi, konkrétní blízké přítomnosti mezi našimi domovy, jako „tlukoucí Srdce“ města, země, regionu a jeho rozmanitých výrazů a aktivit. Kristova svátost lásky má (ale) prostupovat celým naším životem.

… Kult Nejsvětější svátosti je jakýmsi duchovním „prostředím“, ve kterém může společenství slavit eucharistii dobře a v pravdě. Teprve je-li slavení eucharistie předcházeno a následováno tímto vnitřním postojem víry a adorace, může liturgický úkon vyjádřit svůj plný smysl a hodnotu. Setkání s Ježíšem se při mši svaté (liturgii) uskutečňuje opravdu a plně, pokud je společenství schopno poznat, že On ve svátosti přebývá ve svém domě, očekává nás, zve ke stolu a poté co se shromáždění rozejde, zůstává s námi diskrétně a mlčky přítomen, doprovází nás.

Všem je jasné, že tyto momenty eucharistické adorace připravují na slavení svaté (liturgie), připravují srdce na toto setkání, aby bylo ještě plodnější. Nacházet se mlčky a dlouze před Pánem přítomným ve svátosti, je jednou z nejvíce opravdivých zkušeností našeho bytí církví a je nejlepší přípravou ke slavení eucharistie, naslouchání Slova Božího, zpěvu a společného přijímání Chleba života. Příjímání svátosti a rozjímání o něm od sebe nelze oddělovat, jdou pospolu. Abych mohl doopravdy komunikovat s nějakou osobou, musím ji znát, umět stát mlčky vedle ní, naslouchat jí a s láskou na ni hledět. Pravá láska a pravé přátelství žijí stále touto vzájemností pohledů, intenzivního výmluvného mlčení, naplněného respektem a úctou, aby setkání bylo prožito hluboce osobně a nikoli povrchně. Bohužel, chybí-li tato dimenze, může se z naší strany i samo svátostné přijímání stát jen povrchním gestem.“ Tolik nám před několika dny řekl papež.

V třetí scéně třetího jednání Shakespearova Hamleta král, uchvatitel trůnu a vrah svého bratra se chce modlit, ale pak zjišťuje, že toho není schopen. Říká: „Má slova se vznášejí do výše, ale mé myšlenky zůstávají na zemi. Slova bez myšlenek k nebi nikdy nevystoupí“. Tedy pochopil, že jenom slova bez toho, aby se s nimi člověk vnitřně neztotožnil, nemají cenu. A podobně je to i s eucharistii. Bezmyšlenkovité přijímání eucharistie je pro naší duši bez valného účinku. A k tomu, aby tomu tak nebylo, nám pomáhá, je velmi potřebná právě častá adorace, modlitba před eucharistii. Eucharistie je duchovní lék. Léčí především duši. Když si člověk bere nějakou pilulku, ani nemusí vědět, k čemu to je. Působí to i bez toho. Eucharistie naopak. Ona působí nejvíc tehdy, když ji budeme přijímat s vírou ale i láskou prohloubenou adorací.

10. 6. 2012

 
TOPlist