• Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
Domov Promluvy a homile
Nová evangelizace PDF Tisk Email

(Lk 9, 1-6.10-11)

Nová evangelizace je pojem, který se dnes kolem nás i v církevních kruzích často opakuje. Zjišťuje se totiž, že prvotní evangelijní zápal ochabnul a začal se prosazovat názor, že každý, kdo žije podle svědomí bude spasen, takže je to jedno, kdo co věří, hlavně že je to dobrý člověk, který žije podle svého svědomí. Podlehli jsme klamu, že jen vlastními silami může být někdo dobrý. Neuvědomili jsme si, že dobrý je jen jeden a to Bůh. Všichni ostatní jsme hříšnici a když jsme odkázaní jen na sebe, jsme schopni ve jménu „humanity“ těch neodpornějších zločinů.

Svědomí je hlas Boží v nás, ale jen tehdy, když je formované pravdou, když člověk chce a touží po pravdě. Jinak svědomí může být – a ve většině případů i je - zavádějící

My potřebujeme Boha, bez něj jsme ztraceni. Sami jsme neschopni cokoli dobrého udělat. Sami totiž nemáme lásku. Láska je jen od Boha, on je Láska. K němu se máme utíkat, od něj prosit pomoc a světlo i sílu, abychom tento život poctivě dokončili a pak se s ním setkali ve věčnosti. A On nám jako své viditelné svědky posílá učitelský úřad Církve. Jasně řekl: „Kdo poslouchá vás, poslouchá mne“ (Lk 10,16).

Vzor prvotní evangelizace je popsaný v dnešním evangeliu. Ježíš posílá své apoštoly, aby začali získávat první zkušenosti v té aktivitě, která je pak bude čekat až do konce jejich života. A dokonce za tuto aktivitu dají svůj život.

Oni hlásali Boží království a uzdravovali nemocné. Jedno s druhým souvisí. Každá nemoc je znamením hříchu. Když vstoupila v důsledku hříchu do světa smrt, tak se smrtí i nemoci. Člověk nemůže zemřít zdravý, pokud nezemře nějakým násilným způsobem, co je také v důsledku hříchu, nebo nějakou nehodou. A v Božím království už nebude plač, slzy ani žádná bolest či nemoc. Proto to navzájem – jako důkaz, že mluví pravdu – souvisí. To však neznamená, že to uzdravení bylo obecné a všech. To byly jen znamení o tom, že jejich slovo je pravdivé. Ani Ježíš neuzdravil všechny. On, který je Bůh, by mohl uzdravit všechny najednou a co pak… Skončily by dějiny.

Takže nemoci jsou nadále nedělitelnou součástí našeho lidského osudu až do chvíle, když bude na světě nastoleno Boží království, když bude nové nebe a nová země. A to bude konec pozemských dějin plných bolestí, zloby, nenávistí a násilí… ale i krátkodobých radostí.

A v tomto úsilí hlásat dobrou zvěst, co znamená, že jednou budeme osvobozeni z tohoto otroctví hříchu, - že vlastně už jsme osvobozeni, i když ještě musíme nést důsledky nejen svých hříchů ale i hříchů jiných. Nejhorší v životě člověka je stav, když ztratil veškerou naději, když už ví, že nic dobrého ho nečeká ani na zemi, ale především nemá naději ani v budoucím životě. A z tohoto beznadějného stavu Ježíš lidi vysvobodil. Zvěstoval jim nádhernou zprávu, že Bůh je miluje takové, jakými jsou, že chce pro ně udělat vše, aby se z tohoto stavu dostali a že nezáleží na tom, kdo jaký hřích spáchal, on mu ho odpustí, když ho o to někdo bude pokorně žádat, on je nekonečné milosrdenství. Ano, velmi často člověk musí si na této zemi odpykat to, co špatného udělal. Ale v Bohu má vždycky naději, ví, že jednou se bude ve věčném království radovat se všemi blaženými. 

Ztráta této perspektivy věčnosti a soustředění se jen na tento svět, hledání v něm plného štěstí, je to, co nejvíc charakterizuje dnešní společnost. A to způsobuje i její největší tragedie a je zárodkem pro všechny možné konflikty, jak osobní tak i společenské.

Už v roce 1958 napsal tehdy mladý teolog Josef Ratzinger, že „křesťanská Evropa se zhruba před čtyřmi stoletími stala kolébkou nového pohanství, které nezadržitelně roste v samém srdci církve a hrozí, že ji zvnitřku podlomí. Vzhled církve v novověku je podstatně určován tím, že se zcela novým způsobem stala církví pohanů… kteří se ještě nazývají křesťany, avšak v skutečnosti se stali pohany.“ … To jsou silná tvrzení a musíme říct, že to byla prorocká slova příštího papeže. Svědčí o tom o nedávný synod o nové evangelizaci. Už ten samotný pojem, že je třeba znovu evangelizovat to, co bylo kdysi katolické, svědčí o pravdivosti a platnosti hodnocení mladého německého teologa.

V čem se projevuje nové pohanství v církvi? V tom, že je tolik lidi pokřtěných, ale jen malé procentu z nich podle této víry i žije. Málo lidí – dokonce i někteří teologové - bere vážně slova evangelia. Vybírají si z něho to, co právě potřebují a to, co je nepohodlné, o tom se nemluví.

Víme, že k tomu aby nastal nějaký proces, aby se cosi začalo „hýbat“, potřebuje nejdřív překonání nějakého minimálního odporu. K tomu, aby člověk mohl udělat krok, musí překonat sám v sobě určitý odpor a vynaložit nějakou energii. Pokud nemá na to, aby tuto energii vydal, tak se nedokáže pohybovat, nic se nemůže dít, vykonat. To je stav, například, některých starých nebo nemocných lidí. Tedy vždycky je třeba vynaložit minimální potřebnou energii, překonat nějaký odpor, aby se něco pohnulo dopředu. K tomu, například, aby nějaká vesmírná sonda začala obíhat kolem země, potřebuje získat určitou rychlost (tzv. první kosmickou rychlost) a ještě větší (druhou kosmickou rychlost), když se chce odpoutat od země a letět dál do vesmíru. Jinak se zřítí zpět na zem a nedosáhne svůj cíl.

Podobně je to i u jiných jevů. K tomu, abychom jsme se mohli vzájemně slyšet, potřebuje náš hlas překonat určitou hladinu slyšitelnosti. Jinak se nemůžeme dorozumívat, neslyšíme se v tom nejpodstatnějším. I naše křesťanství potřebuje překonat určitou hladinu, aby mohlo být slyšitelné pro ostatní, pro naše okolí.

K tomu, aby něco začalo hořet, aby naše víra začala zapalovat, potřebuje určitou teplotou hoření. Jinak se nešíří, nezahřívá, nesvítí… atd. Můžeme říct: jako oheň je zbytečné.

Nestačí si jen tiše v závětří žít své křesťanství. Svítilna se nedává pod postel ani se nepřikrývá, ale se podstaví na podstavec, aby ji bylo vidět a svítila pro ostatní. (srov. Lk 8,16). Každý, kdo si říká, že je křesťan, musí svítit, musí hořet, musí se hýbat, musí být slyšet.

Lidé opouštějí víru většinou ne proto, že žádá moc, ale naopak, že žádá málo, že je skoro neviditelné, nedá se od ostatních rozeznat, že je neuvede do pohybu, že je nezapálí, že koná příliš kompromisů ve svém životě.

Musíme žít vyvážené křesťanství: nesmí se to nějak přehánět a žádat od někoho, kdo na to nemá, příliš moc, ale ani příliš málo. Jen takové křesťanství se stane přitažlivým pro všechny, kde se hledá pravda a láska.

Ano, víra je to nejcennější, co máme. Nic s ní nemůžeme porovnávat. Pokud jsme mladí, zdají se nám i jiné věci důležité. Ale jak postupně dospíváme a pak se začneme dostávat do vyššího věku, najednou nám víra zjeví svou jedinečnost. Kdo si svou víru pěstoval, ten ji nachází a může ji rozvíjet. Kdo ji ztratil, ten ji už s těžkostmi může znovu obnovit. Usadilo se v něm moc nánosů, které musí odstraňovat. S pomocí Boží ale jde všechno, jen třeba mít velkou trpělivost a pokoru přiznat si své chyby. V nebi je totiž pak větší radost…

Apoštolové hlásali ne svou nauku, ale Ježíšovou nauku. A to má charakterizovat i dnešní hlasatele evangelia. A pokud hlásají jen sebe, svou lidskou moudrost, nesmí se divit, že po prvotním nadšení pak vše upadne a zanikne. Živé je jen Boží slovo. Lidské slovo je jen do času, i když na pohled může být velmi krásné a vábivé, jak bylo ovoce v ráji...

Jenže nikdy nic není zadarmo. Víra vždycky vyžaduje i změnu životního stylu, zapírání se, nějakou ztrátu; ztratit je třeba věci bezcenné, abychom získali věci nejvyšší ceny, ale to se zjistí – musíme s tím počítat – většinou až později, jak výhodný obchod jsme udělali.

A víra se tady proměňuje na důvěru: věříme, že vše, co Bůh pro nás připravil, co od nás chce, i když se to může zdát těžké, dokonce na naše síly nemožné, je jen pro naše dobro. Kdo toto pochopil, ten pochopí i velikost toho, když Maria řekla: staň se mi podle tvého slova. A ona se stane jeho matkou, vzorem, útočištěm a ochránkyni.

 
TOPlist