• Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
Domov Promluvy a homile
Trojiční víra a křesťanský život PDF Tisk Email

1. Skutečně těžko může někdo protiřečit tvrzení, že krize dnešního křesťanství ve své teologické rovině spočívá v tom, že se z náboženského života vytratila trojiční dimenze.  V mnohých aspektech se křesťanství zredukovalo na uzavřené a do sebe zahleděné v binární dimenzi žijící společenství. Základní pravda naši křesťanské existence se nemůže schovat, musí být viditelná.  Podle toho nás mají poznat, že jsme křesťané. Jinak základní pravda víry, která říká, že Bůh je trojjediný, zůstává jenom teoretická a nevidí se (a ani se nehlásá), jaký je rozdíl mezi trojiční vírou a monoteistickou vírou v jednoho Boha (a na tom založené výlučnosti jednoho pohledu na svět) nebo panteistickou vírou ve více bohy (a z toho vycházejícího pluralismu pravd), proč vlastně bylo potřebné Boží vtělení a vykoupení. Křesťanství na rozdíl od jiných směrů hlásá, že je možné mít více pohledů na svět, ale tyto pohledy musí být založeny na jediné pravdě.
Je naší povinností zamýšlet se nad tím, co dělat, jak působit, aby se pravdy víry staly i pravdami našeho vztahu k Bohu a etického chování, a měly odraz na našem bytí. A to je možné jenom tehdy, jestliže celý náš křesťanský náboženský život bude založený na trojiční dynamice. Trojiční musí být naslouchání Slovu a především slavení svátostí. Trojiční musí být i pohled na člověka, naše antropologie: „Člověk je stvořen na obraz Boží (na obraz trojjediného Boha). V tom jako křesťané máme ještě velikou slabinu, že víru v trojjediného Boha nevztahujeme na celý svůj život.
Je to jak důsledek tak i příčina. Je třeba si tedy hned na úvod vyjasnit zásadní otázku: Tato nedostatečně v praxi reflektovaná víra v Trojici je věcí jenom současnosti, nebo to bylo i v minulosti, a v jaké míře; a odkdy dokdy v minulosti? Bylo by vhodné vystopovat a explicitně definovat – pokud je to možné - jak se to řešilo v minulosti.  Dnes – to „dnes“ musíme definovat v trochu delším historickém období, přibližně od osvícenství - však máme nové situace, na jejichž řešení jsme nebyli připraveni, a tak jsme je často pohodlně převzali od striktních „monoteistů“, panteistů nebo i ateistů . A pro tyto nové situace, které se nevídaně vyostřily pod vlivem technického a technologického rozvoje posledních desetiletí a jeho hrozeb, je třeba znovu hledat jejich řešení z trojičního hlediska, které je jedině platné a  člověka jako křesťana důstojné.
Na druhé straně není to zásadně nic nového, je to problém táhnoucí se celými dějinami Církve,  neboť je také nepopíratelnou pravdou, že v dějinách Církve se trojiční víra vždy odrážela a odráží - i když v rozličné intenzitě - současně ale musí být stále obnovována.
Trojiční víra se připodobňuje rozličným skutečnostem, na jejichž vyjádření se používají rozmanité obrazy: Někdy se používá obraz slunce, do něhož nemůžeme hledět, ale které vrhá světlo na vše, co je kolem nás. Proto ho poznáme jenom zprostředkovaně a ne přímo. Další používaný obraz trojiční víry je obraz vody, ve které plaveme, nebo vzduch, který dýcháme, které ale nedokážeme oddělit od našeho bytí jako takového, protože bez nich je život nemožný a i nepředstavitelný.
2. Musím konstatovat hned na úvod, že k vysvětlení této zásadní skutečnosti na malé ploše někteří současní autoři byli nuceni sáhnout k značné redukci problému, což nepřispívá k jasnosti a jednoznačnosti výkladu. Například se nerozlišuje  trojiční víra jako taková: vždyť ne každá trojiční víra má stejnou hodnotu. Na prvém místě je třeba ukázat na pravou trojiční víru, v čem spočívá, a až pak na důsledky této víry. Víme, že v počátcích křesťanství tato trojiční víra prošla velikými zkouškami a zpřesňováními, a ani dnes není každá trojiční víra křišťálově čistá. A každá i malá nečistota může mít veliké praktické důsledky. Arianizmus, monofysitismus, monoteletismus a podobně, ani dnes nejsou cizí mnohým našim věřícím. V našich časech se, žel, již čistotě trojiční víry věnuje malá, ba možno říci, že skoro žádná pozornost.  Odrecitují se formulky, a tím to končí. Málokdo si ji chce prohloubit, promeditovat… Ve svých  důsledcích (i když ne vždy formulacích) není ani trojiční víra protestantů, pravoslavných a katolíků stejná.
3. Z hlediska trojiční teologie: Často se pracuje s některými pojmy dost riskantně: Mluví se o Alteritě v Trojici, tedy o jinakosti. Technicky přesnější je mluvit o odlišnosti. Učení Církve o Trojici, které je učením 4. lateránského koncilu, se ohledem odlišnosti (alterity?) vyjadřuje slovy: „I když tedy «jiný je Otec, jiný Syn, jiný Duch Svatý, ne však něco jiné» (Řehoř Naziánský), to však, co je Otec, je celkem to samé Syn a Duch Svatý“ (DS 805). Alterita a protikladnost vztahů (relativní opozice)  je něco celkem jiné. Podle klasického učení Církve, počínaje svatým Augustinem a dovršeno svatým Tomášem, to, co ve skutečnosti odlišuje jednotlivé osoby, jsou vztahy a ani ne tak původ, pocházení. 
4. Otázka vedení universálního dialogu. I s tímto termínem se v této souvislosti pracuje dost volně a příliš velkoryse. Kdo s kým má vést dialog? Co to vůbec znamená vést dialog? Magistérium na to dává jasnou odpověď, kterou je velmi užitečné si čas od času připomenout.
V některých pracích se dochází k závěru, který na první pohled nezní moc objevně, ale i tak ho třeba často připomínat: Monoteisté nejsou schopni vést dialog a křesťané ano. Ale hned pak se říká: někteří monoteisté přece jenom jsou schopni a někteří křesťané nejsou. Tak jak je to vlastně? Souvisí trojiční víra se schopností vést dialog, nebo ne? Je to jaksi složitější.
Předpokladem každého dialogu je základní jednota východisek a společný jazyk.  Dialog je možné vést s někým, kdo tento dialog chce vést. A co s tím, kdo dialog vést nechce? A nakonec: dialog má být jenom prostředek a ne cíl. Jaký je přesný cíl dialogu? Můžeme ho nějak definovat v pojmech křesťanské trojiční víry? Vede každý dialog automaticky k universalismu a ke katolicismu? Na tyto otázky si každý musí najít odpověď předtím, než se do dialogu pustí, aby nebyl předčasně zklamán.
Dialogičnost a univerzalizmus se u některých autorů používají skoro jako synonyma, ale jimi ve skutečnosti nejsou. Týkají se něčeho jiného. Dialog je metoda, způsob přístupu k lidem, kteří věří v něco jiného, ale přece ne až natolik v něco jiné, aby si nerozuměli, o čem mluví. Dialog znamená rozhovor. Dialog je především rozhovor mezi dvěma. Tam, kde je najednou více náboženství a přesvědčení, které vycházejí z úplně jiných předpokladů pohledu na svět (Weltanschauung), je možný ještě takto chápaný „dialog“? Mluvit se dá vždycky, ale dokážou si jednotlivé stránky porozumět?
Pokud se vede dialog, pak je ho třeba vést především s lidmi, a až pak s nimi mluvit o ideách. S ideami se dialog nemůže vést, ideje jsou mrtvé a dialog se vede se živými. Je potřebné chápat lidi, proč věří v to, v co věří, ale ne vést dialog s obsahově jinými pravdami než sami vyznáváme a o kterých jsme přesvědčeni. Protože pravda je jenom jedna. Nemůže jich být víc. To uznává i současná pluralitní kultura svým výrokem, že existuje jenom jedna pravda, a to, že žádná jediná pravda neexistuje, což je jasné logické protiřečení, a proto musí platit opak: musí existovat jedna jediná pravda i když existují její rozmanitá vyjádření.  My se ve vyznání víry modlíme, že věříme v jednoho Boha…, že věříme v jednu Církev… Vůbec naše vyznání víry je vyjádřením toho, že musí existovat (a také existuje) jediná pravda.
5. Křesťanství ve své katolické formě trojiční pravdu vyjadřuje tak, že rozlišuje formu a obsah. Jeden obsah může mít více forem. To mu umožňuje být univerzálním. Protože ta samá pravda se může vyjádřit rozličným způsobem. Jsou rozličné kultury, jazyky, vyznávající křesťanství, které o tom svědčí.
Striktní monoteizmus obsah a formu nerozlišuje. Islám například neuznává možnost přeložit Korán do jiných řečí než je arabský originál, co svědčí o tom, že pro něj forma a obsah jsou totožné. Stejně tak nedokáže rozlišit náboženství a stát tam, kde stát by mohl být jenom formálním vyjádřením obsahu jejich víry. To, co nedokáže rozlišit obsah a formu, nemůže být proto univerzální, pro všechny. Islám je tedy nejenom monoteistické náboženství, ale ve vztahu ke světu je monistický. Křesťanství však, aby ve skutečnosti bylo trojiční a ne dualistické, kde politika a náboženství jsou oddělené, mělo by se i při zachování patřičného odstupu od moci v společenské oblasti více angažovat.  Tedy ani úzké spojení, ale ani nekomunikující oddělení.
V dějinách myšlení vždy bojovaly proti sobě dvě koncepce světa: monistická a dualistická. Křesťanství má v sobě jednu i druhou, ale je zároveň něčím úplně jiným.
Tajemství Nejsvětější Trojice patří mezi základní paradoxy křesťanství, ba je jejich východiskem, pramenem, ale i cílem, kde se všechny protiklady smiřují.  V našem přesvědčení vycházíme ze stvoření, ve kterém se nacházejí základní triadické struktury a rytmy.
Musíme si zde položit otázku, zda jednota v mnohosti vyjadřuje celé promítnutí stvoření v Boží obraz. Trojice, to není především mnohost. Je to něco ještě víc. Všechno stvoření odráží Stvořitele a zůstává ve vztahu s ním jako svým základem a cílem. Podle scholastické teologické tradice i když Bůh Stvořitel je trojiční Bůh, neukazuje se jako takový.
V této souvislosti je vhodné zdůraznit, že trojiční nauka Církve nikdy nepředkládala absurdní tezi, která je ji stále vytýkána, a to jako kdyby 1 se rovnalo 3.  To by bylo pravdou tehdy, jestli by se tvrdilo, že jedna osoba se rovná třem osobám, nebo že jedna božská podstata se rovná třem podstatám, to znamená, jestli by se tvrdilo, že v Bohu existuje jednota a trojičnost z toho jistého pohledu. V trojičním vyznání se tvrdí, že v Bohu je jedna podstata a tři osoby, nebo jednota podstaty v trojičnosti osob. O jednom a o třech se tedy mluví z úplně jiných hledisek, čímž se vylučuje každé vnitřní protiřečení .
Někteří současní autoři poukazují na skutečnost, že svět se dostal do slepé uličky tím, že se oddělil od původní unitární a současně trojičně-personální struktury chápaní světa, která byla nahrazena věcně binární strukturou jedině vyhovující vědeckému chápání.  Jestli byl svět původně ovládán „trojiční“ logikou (hřích-trest-odpuštění), dnes je ovládán jenom „westernovou“ logikou zločinu a trestu (pomsty). Odpuštění vypadlo, láska k nepřátelům odpadla, pokora se ztratila. Tyto prvky ve vědě nemají místo, ony pocházejí z vnitřní „logiky“ Trojice, jak ji zjevila Druhá božská osoba, a tou logikou je láska.
6. Nedávno v jednom článku jsem se setkal s výrokem: „Univerzalita je jednotou v mnohosti.“ To můžeme považovat za pravdu, ale není jasný vztah tohoto výroku s Trojjediným Bohem. Je to obecné, abstraktní a jednoúrovňové tvrzení, které se také dá těžko aplikovat v konkrétních situacích. Nevím přesně, co tím v tomto našem kontextu autor mínil. Asi to, že nakonec všichni si vzájemně budou rozumět. Nebo že každá mnohost nakonec skončí v jednotě? Vychází přitom ze skutečnosti Letnic. No Letnice to je už jiná rovina. Na Letnice to byl Duch Kristův, který sestoupil, byl seslán, a umožnil spojit vnější rozdělení, rozdělení „technické“, způsobené lidskou pýchou, babylonským zmatením jazyků. „Neboť litera zabíjí, ale Duch dává život“ (2 Kor 3,6). Seslaný Duch spojil, co litera, světský jazyk rozbil. Tu si třeba uvědomit, že mnohost v Trojici není pojmově to samé jako mnohost věcí jak se vyskytuje ve světě, a jednota Boží není pojmově to samé, jako určitý stupeň jednoty, který nacházíme ve světě.  Používá se jenom ve smyslu analogie proporcionality.
Čeho se pak universalismus jako takový týká? Všeho? Všeho co do počtu nebo všeho co do kvality?  Univerzalizmus, o kterém se mluví v tomto článku, se obrací především k počtu, i když se mohu mýlit.
V běžné řeči se říká o někom, že je univerzální v tom smyslu, že se vyzná ve všem, že je na vše použitelný. Říká se i nějakému klíči, že je „univerzální“ klíč, použitelný na vše. Církev však tady není na to, aby ji někdo používal pro nějaké účely. Ani pro „svaté“ účely.
Nikde v Písmu se netvrdí, že nakonec budou všichni lidé křesťané.  Nemluví se o kvantitativním obrácení všech, ale o tom, že jednou se bude po celém světě hlásat evangelium.  Spíše Ježíš si klade otázku, zda Syn člověka při svém druhém příchodu ještě najde víru (Lk 18,8). Říká taky, že „Protože se značně rozmůže nepravost, ochladne u mnoha lidi láska“ (Mt 24,12). Jde mu tedy o kvalitu. Když se modlí k Otci za jednotu, modlí se za své učeníky, za svou Církev, aby oni byli jedno. Z jeho slov jednoznačně nevyplývá, že by všichni lidé měli nebo mohli být nakonec jedno. Tak to Církev nikdy nechápala, protože to by v konečném důsledku vedlo k apokatastasi, jak ji hlásal Origenes, a kterou Církev odmítla.  Ke svému vtělení mu v podstatě stačila jedna osoba, která byla „kvalitativně“ na výši. My přesně nevíme, co bude na konci. Konec v tomto smyslu je otevřený, a to je pro nás dobré, to nás drží při životě, to nás vede k tomu, že se snažíme o obrácení všech, že vždy opět začínáme. Kdybychom to věděli, náš život by přestal mít smysl. Všechno by skončilo! Protože: „O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé, ani Syn, jenom Otec“ (Mt 24, 16).
7. „Boží Duch přece působí kde chce, a nenechává se omezovat hranicemi viditelné církve“. I s takovým názorem se můžeme setkat v renomovaných katolických teologických časopisech. Je to sice na jedné straně pravda, ale tato pravda vyžaduje své vysvětlení. Třeba vždy zdůraznit, aby nedošlo k nedorozumění, že není to to samé, jak Duch působí v Církvi a jak působí mimo ní. To jsou dvě odlišná působení. A ani v samotné Církvi nepůsobí na každého stejným způsobem. Jiné je působení Ducha v představitelích církve, jiné u biskupa a jiné u kněze, a jiné v jednotlivých věřících; u každého působí podle jeho stavu („Každý má od Boha svůj vlastní dar: jeden pro to, druhý pro ono“: 1 Kor 7,7). Nedají se tato působení stavět na jednu rovinu.
V jednom článku jsou vedle sebe uváděny výrazy „univerzalizmus, dialogičnost, láska bez hranic, pravá katolicita“, které by se na první pohled mohli považovat za synonyma, ale jimi ve skutečnosti nejsou. Ba mají toho málo společného. Členem katolické Církve se může stát každý, když splní určité podmínky. To znamená, že Církev je katolická, nikoho apriorně nevylučuje, ale zase není univerzální v to smyslu, že by byla otevřena pro všechny bez toho, aniž by od nich něco vyžadovala. Dialogičnost znamená to, že Církev chce mluvit se všemi, kteří mají dobrou vůli, a láska bez hranic odpouští všem, jde za všemi, má podíl na bolestech všech lidí.
8. V našem životě musí vystupovat jednoznačně do popředí spojitost mezi vírou v Trojici a apoštolátem, spojitost mezi Trojicí a typicky křesťanským způsobem apoštolátu, spočívajícím v lásce, spočívajícím v tom, že se lidem vrací živý vztah s Bohem. Dialog je toho jenom předstupňem, je to úsilí o vztah s lidmi, mezi lidmi. Když v nás bude žít Bůh, tento náš vztah s lidmi se včlení do našeho vztahu s Bohem. To je to, co je předpoklad každého plodného dialogu, co máme dávat ostatním náboženstvím, co tam máme vnášet.
Víra v Trojici proto není v Církvi jenom základem dialogu, ale i základem a východiskem pro její misijní poslání. Kardinál J. Ratzinger  ve své knize to logicky odvozuje a nastiňuje: „Mělo by být jasné, že apoštolské poslání, služba člověku a ve světě se proniká s jádrem křesťanské mystiky a křesťanské úcty ke kříži“.
9. Z politického hlediska Trojjediný Bůh – podle mého názoru - nemůže být ani vzorem monarchie či totalitarizmu, ani základem a zdůvodněním „demokracie“. To je principiálně nepoužitelný model, protože to je pohled počtu, tedy kvantity. Trojiční Bůh je Bohem lásky, a to říká všechno. A pak je už jedno, jestli politický systém bude založený na monarchii nebo demokracii. Boží láska především mění srdce lidí a není vzorem pro jejich struktury, ale pro vztahy mezi osobami. Když se někdy používá jako vzor, tak je to jenom důsledek a ne příčina. To by ještě zavánělo marxistickým přístupem, který říkal (jak jsme se to dříve museli v škole učit), že změna vlastnických poměrů, změna formy nezávisle od obsahu, změní i samotného člověka, tedy jeho nitro. Někdy ho změnila, ale většinou ne k dobrému. Častěji k horšímu. Tyto dvě skutečnosti se totiž nedají oddělovat a chápat nezávisle. Materie nepodmiňuje absolutně ducha, ale dává mu jenom možnost se vyjádřit. Proto tvrzení, které se nachází v knihách některých teologů, především teologů „osvobození“, že Boží Trojice je jednotou božích osob, Otce, Syna a Ducha Svatého, je správné, ale už není natolik jednoznačně správný důsledek, který z toho vyvozují, že „toto dokonalé společenství Osob odstraňuje postavu universálního monarchy, který byl výsledkem ideologizace totalitární a výluční moci“ . To je spíše politická manipulace, protože ve skutečnosti Nejsvětější Trojice není – a svou podstatou ani nemůže být, jak jsme to už řekli – výlučným vzorem pro monarchii ani pro pluralitní demokracii. Pravé tajemství Trojice svou skutečností nekonečně přesahuje všechny naše omezené pokusy vytvořit nebe na zemi.
Jak konstatují mnozí teologové, naše řeč o Bohu je velmi nedokonalá.   I přesto je naším úkolem na této zemi vždy hlouběji pronikat do nevýslovného tajemství, a současně varovat se toho, abychom ho používali pro naše – i když dobré, ale omezené - cíle. Protože to by byla nepříslušná a nemístná objektivizace a manipulace . Objektivizací bychom ho položili mimo sebe, čímž by se jeho skutečnost značně posunula a deformovala. Už bychom se nenacházeli v Bohu jako ve vodě, ve které plaveme, ani bychom nebyli v Bohu jako ve vzduchu, který dýcháme. Pro nás musí platit: „My v Bohu žijeme, hýbeme se a jsme.“  Nejdůležitější je, abychom v tom stále setrvávali. Ostatní přijde „samo“, i když ne bez naší námahy a snahy. 

Závěr
Výše uvedené chci shrnout alespoň do těchto základních „praktických“ bodů:
1. Víra v Nejsvětější Trojici musí být viditelná. Viditelnost se odráží především na osobním vztahu k Bohu, k jednotlivému bližnímu a nakonec ve vztahu ke společnosti.
2. Základ trojičního vztahu k Bohu je položen už tím, že svátosti se vždycky přijímají od Otce skrze Syna v Duchu. To platí pro křest, ale i pro všechny další svátosti, včetně vztahů s hierarchií.
3. Osobní vztah k bližnímu je trojiční, když člověk bere na sebe kříž a obětuje se za druhého s postojem: „Milosrdenství chci a ne oběť“ (Mt 9,13).
4. Vztah křesťanů-katolíků k jiným křesťanům, k věřícím jiných náboženství i k nevěřícím se trojičně projevuje dialogem se všemi, nasloucháním jim, ale také současně hlásáním a misijním působením.
5. Trojiční vztah ve společenských vztazích se žije tehdy, když se i v politice moc od politické moci celkem nedistancuje, ale spolupracuje s ní a positivně jí pro dobro celku ovlivňuje.
6. Když si křesťan osvojí tyto „trojiční“ zásady a bude se nimi ve svém životě řídit,  nebude se už muset přímo usilovat o to, být ještě navíc i „universální“, aby si mohl říci, že je „trojiční“. Universalismus bude nevyhnutným důsledkem jeho způsobu života.


+ Ladislav Hučko
Praha 28.7.2005

 
TOPlist