• Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
Domov Promluvy a homile
Vánoce 2008 PDF Tisk Email

Christos raždajetsja – Slavime Jeho!
Slyšeli jsme zprávu, jak ji zaznamenal evangelista Matouš, o události, která doprovázela narození Ježíše Krista: příchod mudrců, kteří se mu přišli poklonit. Byl to předznamení o tom, jakou úlohu bude mít toto malé dítě v celých dějinách lidstva, „že je světlem na osvícení pohanů“. A pohanský byl kromě židů celý svět. Ano.  Je to Boží Syn, který přišel na svět, aby nám zjevil pravdu o Bohu, o člověku, aby nás naučil žít skutečně lidským způsobem, tedy jako jedna rodina, jako bratři a sestry. Přinesl nám jasné světlo a jistotu o základních životních otázkách, odkud pocházíme, nač žijeme, jaký je můj konec, co bude po smrti. Přinesl nám zákon lásky jako vrcholní pravidlo lidského spolužití. Ba ještě něco víc: „těm, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi“ (Jn 1,12). Z toho důvodu charakteristikou každých Vánoc, každoročního slavení svátku Narození Páně, je radost. Povzbuzuje nás k ní svatý Pavel, když říká: „Radujte se stále v Pánu. Opakuji: radujte se!“ (Flp 4,4).
Radost je základním prvkem křesťanství jako takového, které je a chce být svou podstatou evangeliem, tedy radostnou zvěstí. A přece tomu vždycky tak není. Naši radost často překrývá starost o živobytí, o práci, ale i starosti spojené s naší neukojenou touhou po majetku či moci, touha po slastech a rozkoších různého druhu. Nejednou je to ale také starost o druhé, o jejich bezpečí, o zdraví vlastní i blízkých… Neuvědomujeme si, že Ježíš nás vyzývá, abychom se moc nestarali o to, co bude zítra, ale abychom se především starali o to, co je teď. Protože právě přílišná starost o zítřek může být celoživotní překážkou k tomu, abychom se mohli skutečně ze života těšit. Musí nás charakterizovat tzv. svatá bezstarostnost. Naše neúměrná starost o zítřek je totiž výrazem nedůvěry v Boží řízení, v jeho prozřetelnost. Ježíš nás už dvě tisícky let upozorňuje, abychom se nestarali o zítřek: „Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst, ani o své tělo, do čeho se budete oblíkat. Což není život víc než jídlo a tělo víc než šaty“ (Mt 6, 25). Chceme si všechno zařídit sami, chceme všechno vědět dopředu a když to nevíme, tak se staráme, jsme znepokojeni… Dělají se všelijaké prognózy, uveřejňují se studia, které se zabývají předpovědi do budoucna, dokonce se někteří i obracejí na astrology nebo na věštce a věštkyně, co je už úplně hříšné a špatné, abychom měli jistotu, abychom si to mohli vypočíst do budoucna kolik a jak, a abychom pak neměli starosti. Tedy paradoxně děláme si starosti proto, abychom neměli starosti. A neuvědomujeme si, že je už máme a máme je větší než je únosné; že tyto starosti o to, abychom neměli starosti, je začarovaný kruh, z kterého se neodkážeme samotní osvobodit. Jsme zajatci samých sebe. Stále se nám to bude vracet a nikdy se neuspokojíme, pokud nepřijmeme to, že starosti za nás přenecháme Bohu a my se budeme starat jenom o to, co nám přísluší.  Svět – když se ohlédneme kolem sebe – jakoby ztratil důvěru v evangelium, v Krista, a ve velké míře, když ne fyzicky tak určitě duchovně, opouští Církev ve jménu té samé radosti, kterou prý křesťanství vzalo člověku v důsledku mnoha předpisů a zákazů. Člověk chce vzít osud do svých rukou, ale víme, jak bídně dopadly všechny tyto vlastní pokusy starat se o sebe a o lidstvo.
Křesťanství není náboženstvím strachu ani jen nějakých zákazů a příkazů. Ano. I strach i zákazy a příkazy jsou součástí křesťanství, ale netvoří jeho základ. Jsou to záchranné brzdy a mantinely chránící člověka před zkázou. Křesťanství je náboženstvím lásky a svobody, lásky ve svobodě a ke svobodě. Svobodu může člověk velmi lehko ztratit. Zákazy a příkazy vedou jen k tomu, aby člověk svobodu neztratil, ale aby si ji udržel.
A je pravdou: radost v Kristu není tak lehké najít jako obyčejnou chvilkovou radost pocházející z nějakých vnějších podnětů: nějaká zábava, společnost přátel, umělecké představení až po alkohol nebo drogy. Platí plně: „Radujte se v Pánu“, protože apoštol evidentně věří,  že každá pravá radost je možná jen v Pánu a mimo něj neexistuje žádná pravá radost. Naše radost bude pravá tehdy, když se už nebude zakládat na věcech, které nám mohou být vzaty anebo zničeny, ale když se bude zakládat na nadpřirozené lásce k Bohu a k bližnímu. Tu nám nikdo nemůže vzít.
Jedním z hořkých plodů moderní doby, osvícenectví a dalších myšlenkových proudů, je to, že se ztrácel a zdá se, že se v některých oblastech života už úplně ztratil smysl pro posvátné. Některé skutečnosti – především v Církvi, v jejím učení – se pokoušejí někteří, kteří se příliš starají o budoucnost víry, jakoby „polidštit“ a přiblížit i světsky smýšlejícím lidem. Mají dobrou vůli, ale tímto konají v protikladu se záměrem Ježíše. Ne jenom Církev se má přizpůsobit myšlení lidí (to platí, ale jenom částečně, ne absolutně), ale především lidé se mají přizpůsobit, osvojit si myšlení, mentalitu Boží, kterou nám na svět přinesla svým vtělením a svým životem mezi lidskými syny Druhá božská osoba. Některé skutečnosti se příliš banalizují. Jakoby se nám mezi prsty vytrácelo vědomí Bohem darované schopnosti vstoupit do posvátného, která směřuje naší pozornost od nás samých a vtahuje nás do tajemství Božího.
I naše liturgie se musí pokládat za něco, co přináší nebe na zemi. Ona je zdrojem posvátnosti. Není to jenom nějaké společenské posezení, nějaké setkání známých – i to – ale je to účast na oběti Ježíše Krista. To, že v posledních letech obecně klesá počet křtů a církevních svateb i pohřbů, je bezpochyby způsobeno touto ztrátou smyslu pro posvátné. Nějaké ostatky smyslu pro posvátné můžeme v umění, hudbě či filmu zachytit po dobu těchto svátků, i když je toho velmi málo. Ale jinak nic. Je na nás, abychom tento smysl – tak blízký východním křesťanům – znova vnášeli do dnešní společnosti.
To, co je v skutečnosti posvátné, a od čeho se odvíjí i nás smysl pro posvátno, je posvátné chápání lidského života. Dítě v jeslích je toho znamením. My jsme si život nedali, jsme ho dostali. Od koho a proč? To je otázka, která se dá odpovědět jenom při ponoru do posvátna, při uznání, že reálně existuje něco živé mimo nás, co nás ovlivňuje, kdo nás miluje, ale za co i máme svou odpovědnost.
Na počátku tohoto tisíciletí princ Charles, následník anglického trůnu, řekl při jedné příležitosti: „Nejsilnější touhou, která příroda vtiskla všemu živému, je návrat ke své příčině. A protože Bůh je nejen Tvořitelem našich duší, ale je dokonce stvořil ke svému obrazu, touží se naše duše k Němu vrátit.“ Tímto vyjádřil svůj hluboký optimizmus ve znovunalezení posvátného. A to posvátné – pokud máme ještě aspoň trochu pro něj smysl – můžeme v plnosti objevovat právě dnešní den, kdy se Bůh stal dítětem, když se stal jedním z nás. 
Veliká událost Božího narození se skutečně odehrála tam, v té jeskyni sloužící jako maštal. Jak ubohé, nepochopitelné a nepředstavitelné se na první pohled zdá všechno to, o čem mluví evangelium. V něm se ty pravé a nejvyšší hodnoty projevují prostřednictvím bezvýznamnosti, malosti, skrytosti, ticha, mlčení. To, co je skutečně veliké ve světě, to, od čeho závisí jeho osud a dějiny, je to, co se našim očím jeví jako malé, jako cosi pro svět bezvýznamné. Ale právě to je pravá Boží logika, to je rozlišující znamení jeho přítomnosti v tomto světě.
Bůh je vládce, je Stvořitel, je Pánem nebe i země, ale je současně je i dítětem zavinutým do plenek, je dítětem, které nás i dnes prosí o kousek lidského tepla, o kousek lásky k bezbrannému tvorovi. Před dvěma tisíci let neprosil nadarmo. Plně mu tu lásku ve jménu celého lidstva projevovala Panna Marie, jeho Matka. S vděčností se proto obracejme i k ní, aby za nás prosila u svého Syna a vyprošovala nám milost stálého obrácení našich srdcí.

 
TOPlist