• Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
Domov Promluvy a homile
Novoroční promluva 2010 PDF Tisk Email

Včera jsme se ohlédli za tím, co bylo za námi v roce 2009, a dnes, na začátku nového civilního roku 2010 je zvykem – a dobrým zvykem – abychom se podívali dopředu, abychom si udělali nějaké předsevzetí, abychom si uvědomili, jak letí čas a že jeden rok je za námi, druhý před námi, ale kolik jich nám ještě zbývá? Nevíme. To je ukryté v Boží mysli. Jenom on to ví. Dnes máme příležitost se zamyslet nejen nad budoucnosti dalšího civilního roku, ale i nad budoucnosti absolutní, nad věčností, která nás čeká a která nás nemine.
Dnes nám mohou přijít na mysl rozličné touhy. Je to přirozené. Všichni od života něco očekáváme, toužíme po jeho naplnění. Ale ta pravá touha – která se věkem nemění, ale zpravidla se jenom zvětšuje - je touha po Bohu. Všechny ostatní touhy buď tomu přímo nebo nepřímo slouží, nebo jinak jsou to hříšné nebo v lepším případě neutrální a tedy zbytečné touhy. Když nasloucháme tomu, po čem opravdu touží naše duše, a jsme schopni se aspoň na chvíli ztišit a rozeznávat pravý hlas od vedlejšího šumu, tehdy musíme zaslechnout Boží hlas. Můžeme ho neposlechnout, je to nerozumné, ale umožňuje nám to svobodná vůle, ale nemůžeme ho nezaslechnout. Je tichý, ale stálý. Není to jen zvuk, ale je to hlas, který něco říká, někam volá. A mnohdy to není jenom hlas, ale je to dokonce zpěv.
A tu náhle docházíme k překapujícímu závěru: nejsme to my, co hledáme Boha, ale je to vždycky Bůh, která hledá nás a hledá jako první. V knize proroka Ozeáše mluví ke svému lidu tak, jak mluví muž ke své milované: „Proto ji přemluvím, uvedu ji na poušť, budu ji promlouvat k srdci. Zasnoubíme si tě navěky. Zasnoubím si tě… milosrdenstvím a slitováním“ (Oz 2, 16.21). Nezůstalo ale jenom přitom, že Bůh touží po člověku, ale on tu touhu i realizoval; stal se sám člověkem. Narodil se v Betlémě, žil s námi víc než třicet let a dokonce dal za nás život, zemřel za naše hříchy. Ale Kristus nám chtěl vždycky zůstat nablízku a zůstal s námi především v eucharistii, abychom se mohli jim živit, abychom mohli živit svou láskou jeho přítomnosti, a On, aby mohl být s lidským pokolením. On zmrtvýchvstalý, nám předal i svého Svatého Ducha, tu neviditelnou Boží přítomnost působící v našem nitru, která nás táhne k němu, do Boží plnosti.
Zatímco víra se v moderních společnostech očividně vytrácí, nebo nabývá jiný jenom povrchní a rozředěný obsah, u mnoha lidí se objevuje duchovní vyprahlost, vyprahlost jako neuhasitelná žízeň, jako potřeba, kterou je nutné splnit, aby byl člověk člověkem. Hledají, i když v prvním momentě ani sami to přesně neumějí pojmenovat, co to hledají. Je na nás věřících, nejen na kněžích a biskupech, na každém z nás, abychom se o naší víru dokázali podělit slovy, která mluví pro dnešního člověka srozumitelným jazykem. Musíme si však dávat pozor, jak to vyjádřil Svatý otec Benedikt XVI. tento týden na středeční audienci, abychom „prezentovali svou víru v jejím celku, protože jednotlivé pravdy víry se objasňují navzájem a jenom v jejich úplném a jednotném vidění se ukazuje harmonie Božího plánu spásy a ústřední postavení Kristova tajemství… nesmí se podhodnocovat jednotlivé pravdy víry“.
Nedávno v rozhlase vyprávěl římsko-katolický kněz, který působil několik let jako vojenský kaplan v armádě, jednu příhodu o tom, jak lidé hledají a ani neví co. Vyprávěl o tom, že jednou na setkání s vojáky, kde s nimi neformálně mluvil, jeden z vojáků začal kritizovat to, že nač jsou v armádě kaplani-kněží, že je to zbytečné a podobně. Kněz se nezačal s nim spořit, ale začal se mu přimlouvat, ptal se ho na rodinu, odkud je, atd. Snažil se pochopit jeho problém. Postupně se mezi nimi rozvinul velmi zajímavý a hluboký rozhovor, ve kterém se voják postupně otevíral a svěřoval knězi se svými problémy a těžkostmi, a ten pozorně poslouchal. Nakonec si velmi dobře porozuměli a při rozloučení se objali. Kněz říkal, že kdyby to bylo jenom kvůli tomu vojáku, že sloužil v armádě, i tak by to mělo cenu.
Někteří lidé ztrácejí kontakt s křesťanským společenstvím postupně, jak dospívají, vzdalují se od rodiny, chtějí být samostatní, nechtějí už být vedeni a nechtějí, aby jim bylo poroučeno. Důvody pro to mohou být samozřejmě i jiné, ale leckdo může zjistit, že obecně úroveň jejich znalostí v oblasti víry zůstává pozadu za poznáním získaným v jiných oblastech života. A to může být jedním z hlavních důvodů. Víra, která zůstane ve stavu dětského způsobu myšlení a vyjadřování, těžko dává odpověď na otázky, které se objevují v dospělosti. Vzniká tady rozpor mezi úrovni náboženských vědomostí a otázkami, úrovni otázek, na které tato víra má odpovídat. Kdo si vytvoří představu, že víra je jenom to, co se naučil v dětství a víc už víru neprohlubuje, ten na mnohé otázky buď nedostává odpovědi, nebo odpovědi nejsou dostatečné. Proto má být našim úkolem stálé vzdělávání a prohlubování se ve víře. To věděli například i židé. Už za časů Šalamounových, ale především později, v dobách Druhého chrámu, existovaly místnosti pro shromáždění věřících, ve kterých se Židé scházeli k modlitbám a studiu. Studium bylo (a dodnes je) vždycky pro Židy neoddělitelnou součástí jejich víry. Na toto studium se odvolává i dnešní evangelium, v kterém se mluví o dvanáctiletém Ježíši v chrámě, jak je v společnosti učitelů, poslouchá je a klade jim otázky (Lk 2, 41-52).
K tomu, aby se víra udržovala živou, každá životní etapa má být provázena radostí ze stále hlubšího pronikání do tajemství víry, která jsou nevyčerpatelná. 
Nejlépe se stará o svou budoucnost, a tou bezprostřední budoucností se stává i rok 2010, ten, kdo se snaží žít dobře svou přítomnost, přítomný okamžik a v tomto přítomném okamžiku se nestará jenom o sebe, ale i o každého bratra, který je s ním, nebo kterého potká. Na konci časů, na posledním soudu budeme souzeni z toho, jak jsme se starali o druhé. Zdali jsme jim dali jíst, oblékli jsme je, navštívili v jejich samotě či nouzi. To je všechno důležité, ale nemáme konat jenom skutky fyzického milosrdenství ale i skutky duchovního milosrdenství, a to můžeme jenom když úroveň našeho náboženského života a vědomostí je na požadované úrovni.
„Hle – všechno tvořím nové“ (Zj 21, 5). To je citát z knihy zjevení, která je v Novém zákoně uvedena jako poslední. To nové se tedy ukazuje až na konci věků. To skutečně „nové“ se nám zjeví až na konci, ne na začátku.
 „Kdo vytrvá do konce, bude spasen“ (Mt 10, 22), říká Ježíš. I ve světle tohoto Ježíšova výroku je zřejmé, že důležitější než začátek je konec. I běžná lidská moudrost říká, že „ne ten je mistr, kdo začne, ale kdo dokončí“. A přece i začátek je důležitý. Bez dobrého začátku, bychom velmi těžko došli k dobrému konci A když se něco dobře začne, tak to je současně i polovina dobrého výsledku. A na to bychom měli myslet i na začátku letošního roku. Dobře začít. Začínat bychom měli ve skutečnosti každý den, každou hodinu, či každou minutu. Celý náš život je jenom jeden velký a dlouhý začátek. Všechno, co trvá, co se děje, se nachází v stálém začátku a současně i konci. To je paradox života, který nás doprovází po dobu celé naší existence. Skutečný závěr je ale až na definitivním konci, „kde nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude“ (Zj 21, 4). Vždyť celý náš život je jenom jedno směřování k závěru, k šťastnému konci. A proto, když si přejeme všechno dobré do nového roku, tak si přejme především dobrý konec, který je rozhodující. Ale šťastný konec závisí od mnoha, mnoha dobrých začátků.

 
TOPlist