• Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
Domov Promluvy a homile
Chceme být spojnicí mezi Východem a Západem PDF Tisk Email

S biskupem Ladislavem Hučkem o řeckokatolické církvi



Ač si to řada lidí neuvědomuje, žije spolu s římskými katolíky v naší zemi komunita věřících řeckokatolické církve. Odlišuje je jiná tradice, liturgické obřady, či to, že všichni řeckokatoličtí kněží nežijí v celibátu. Přes tyto rozdíly existuje mezi oběma církvemi jednota. O řeckokatolické církvi a její dnešní situaci u nás jsme hovořili s apoštolským exarchou Ladislavem Hučkem.

Při setkání s řeckokatolickou církví mají někteří lidé nejasno, kam ji zařadit...


Řeckokatolická církev je jinými slovy katolickou církví byzantsko-slovanského obřadu. Kristus založil jedinou církev, která má jeden a týž obsah, ale jsou různé formy, ve kterých se ten samý obsah žije a prakticky uskutečňuje. Dnes se někdy prosazuje představa, že každá církev si jde vlastní cestou a prosazuje se samostatně podle svého chápání. Toto paralelní soužití se pak chápe jako legitimní a žádoucí stav. To se mi však nejeví jako evangelijní. Je sice dočasně možné, aby církve takto odděleně vedle sebe kráčely, ale perspektiva jednoty se nesmí ztratit. O jednotu je třeba stále usilovat a blížit se k ní. Jedna církev se však může legitimně uskutečňovat v různých obřadech. Tyto obřady jsou výrazem dané kultury, ale i pohledu na svět - určité kosmologie.

 

V čem je pohled křesťanského Východu odlišný?


Těch odlišností je více, ale kdybychom chtěli věci zjednodušit, mohli bychom říct, že východní náboženské myšlení pohlíží na svět především z jakoby "kosmické" perspektivy: Bůh řídí dějiny a člověk, i když spolupracuje, hledá také své místo, které v tomto světě má, jak se do dějinného proudu včlenit. Ve východní liturgii se to projevuje tím, že se především oslavuje Bůh. Jednotlivému, konkrétnímu člověku je zde věnována mnohem menší pozornost. Západ vychází z potřeb člověka - v centru zájmu je lidská svoboda, člověk a jeho spása. Z tohoto důvodu se na západě rozvinula otázka lidských práv. Individualita je však někdy zdůrazňována natolik, že se vytrácí zájem společného dobra. Někdy si kladu otázku, jestli opomíjení individuálních práv se nemohlo stát vhodnou půdou i pro široké uplatnění komunismu.

 

Řeckokatolická církev je tedy nositelkou východního pohledu?


Řeckokatolická církev se podle mého názoru nachází někde uprostřed mezi východním důrazem na celek, na kosmos, na Boha a západním důrazem na jednotlivost, na člověka, na vtělení. Naším cílem je stát se syntézou. Západ méně zdůrazňuje klanění se Bohu (a místo toho více se klaní člověku), zatímco východ jednotlivého člověka jakoby nevidí, klade ho do pozadí. Spojení a vzájemné doplnění těchto dvou pohledů - to je to "dýchání oběma plícemi". Mám naději, že zprostředkovatelskou úlohu,jak o tom mluví i 2. vatikánský koncil ve svých dokumentech, by mohla sehrát právě i řeckokatolická církev.

 

Můžete přiblížit situaci řeckokatolíků v Česku?


Spravujeme asi jednadvacet farností na území celé České republiky. Říkám asi, protože některé farnosti existují spíš jenom na papíře. Před zákazem řeckokatolické církve v roce 1950 žilo v tehdejším Československu na padesát tisíc řeckokatolíků. Na Slovensku se podařilo církev obnovit v roce 1968, v Česku jsme až do roku 1990 měli jedinou farnost v hlavním městě. Dnes jsme v situaci, kdy začínáme v podstatě od úplného začátku.

 

Kolik věřících vaší církve žije v současném Česku?


Podle posledního sčítání lidu z roku 2001 se k řeckokatolické církvi přihlásilo asi 7700 lidí. Do tohoto čísla ale patří pouze občané České republiky, tedy ti, kteří zde mají trvalé bydliště. Převážnou část věřících, kteří chodí do našich kostelů, tvoří Ukrajinci z Ukrajiny, nebo již tady trvale usídleni. Na dvacet tisíc jich tu má dlouhodobý pobyt a podle odhadů určitě alespoň deset procent z nich jsou řeckokatolíci. Řada Ukrajinců zde navíc pracuje "na černo", kolik jich je, nikdo přesně neví. Podle naší statistiky chodí pravidelně v neděli na naše bohoslužby něco kolem dvou tisíc věřících. Vím, že to není moc. Naše farní síť je bohužel velmi řídká, a proto naši věřící mnohdy nemají možnost se našich bohoslužeb účastnit.

 

V oblasti pohraničí, v bývalých Sudetech, je síť farností mnohem hustší...


Souvisí to s dosídlováním opuštěných usedlostí po válce a po odsunu Němců. Mezi nově příchozími byla řada lidí z východu Slovenska, tedy také řeckokatolíků. Tak se například na český západ přesunulo několik celých obcí z východního Slovenska. Proto také v těchto oblastech vznikly farnosti katolické církve východního obřadu.

 

Kolik je v zemi řeckokatolických kněží, jaké jsou jejich osudy?


Není nás moc. Aktivních kněží v pastorační službě je na třicet. Devět je jich na odpočinku a mimo aktivní činnost. Působí zde šest mladých kněží ukrajinské národnosti, kteří až na jednoho studovali na teologické fakultě v Olomouci i v Praze. V České republice slouží také sedm Slováků, ostatní jsou Češi. Mezi Čechy, co jsou v aktivní službě, je patnáct kněží, kteří přešli z podzemní církve, v roce 1996 změnili obřad a pro východní církev přijali svěceni sub conditionem (pod podmínkou tzn. byla-li o kněžství pochybnost, bylo zplatněno tímto svěcením - pozn.red.).

 

Můžeme se v této souvislosti zeptat na biskupa Jána Kočiše? Nedávno byl jmenován titulárním biskupem abrittským...


Kněžské svěcení přijal Ján Kočiš roku 1951. V době, kdy byla řeckokatolická církev zakázaná, jej oslovily určité kruhy podzemní církve, aby tajně přijal biskupské svěcení. Biskupem se stal v roce 1967, ovšem v dalších letech se stáhl do pozadí a tuto službu nevykonával, protože Svatý stolec tyto svěcení považoval za pochybné a je neuznával. Svatý otec teď jeho situaci vyřešil tím, že jej jmenoval titulárním biskupem, a byl oficiálně vysvěcen. Kromě svých běžných pastoračních povinností má na starosti i integraci tajně svěcených kněží do církve.

 

Jak Vás jako biskupa přijali vaši věřící?


Ze začátku bylo to přijetí všelijaké. Nelíbil jsem se určité skupině lidí a ti svou nelibost dali najevo. Myslím si ale, že dnes se už tyto problémy ve velké míře vyjasnily. S věřícími jsem v dobrém kontaktu - během uplynulého roku jsem navštívil většinu farnosti.

 

Před jakými úkoly stojí podle vás zdejší řeckokatolíci?


Musíme posílit jednotlivé farní komunity, budovat je zezdola, protože lidé musí zažívat společenství církve. Farní komunity jsou totiž většinou velmi malé a jsou také daleko od sebe. Pak jsou tady určité národnostní požadavky, které se usilujeme řešit ke spokojenosti všech. Dále pracujeme na překladu liturgických textů do češtiny. Zatím většinou užíváme jako liturgický jazyk staroslověnštinu, ale sloužíme také v ukrajinském i slovenském jazyku. Naším úkolem není jen zachovávat to, co bylo, ale působit především evangelizačně. V této zemi je řada lidí hledajících, které může náš obřad v jejich mateřském jazyku hluboce oslovit.

 

JIŘÍ MACHÁNĚ


ŠTĚPÁN PLAČEK

 

 
TOPlist