• Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
Domov Apoštolský exarcha Promluvy a homilie
Promluvy a homilie
Promluvy a homilie

Promluvy a Homílie PDF Tisk Email

Boží narození

Pastýřský list - Pascha 2013

Co je to pravá víra - ortodoxie

Pedagogika víry

Kráčení po moři

Velké přikázání lásky

Za ochranu života

Pastýřský list - Vánoce 2012

Uzdravení slepého

 

Následování Ježíše

Božího Těla a Krve

Nová evangelizace

Ke koncepci tzv. sexuální výchovy

Neděle před povýšením Kříže

11. neděle po SSD

5. neděle postní

Neděle marnotratného syna

Neděle celníka a farizeje

Novoroční promluva 2010

Pastýřský list - Pascha 2009

Vánoce 2008

Neděle všech svatých (Ostrava 2009)

Sv. Cyril a Metoděj (Velehrad 5. 7. 2008)

Mariina svatost

Nezištná křesťanská naděje

Papež a jeho prvenství

Chceme být spojnicí mezi Východem a Západem

Trojiční víra a křesťanský život

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
Kalendář 2013 PDF Tisk Email
Napsal uživatel Ladislav Hučko   
Sobota, 10 Listopad 2012 05:21

V roce 2013 budeme slavit – kromě jiných - velké výročí příchodu naši věrozvěstů svatých Cyrila a Metoděje. Je to dobrá příležitost k tomu, abychom se znovu zamysleli nad identitou nás řeckokatolíků na místech, kde nejsme tradičním obřadem, tedy i v České republice, a ptali se, čím můžeme přispět k rozvoji křesťanského života v těchto oblastech, a především jakým způsobem se máme stávat mostem jednoty s oddělenými východními křesťany, jak se o tom píše v dekretu Druhého vatikánského koncilu o katolických východních církvích Orientalium Ecclesiarum. Někdy se to nepřesně chápe tak, jako by sjednoceni křesťané měli přímo působit na nesjednocené, aby se spojili. Když se na to podíváme z perspektivy Ježíšova učení, tak prvním úkolem naší řeckokatolické církve by měla být jednota s latinskou církví, aby ti mimo nás, tedy i ti odděleni, mohli říct: Hle, jak se milují. Protože jenom láska může sjednotit ty, které rozdělila neláska, pýcha, boj o moc a vliv, řevnivost. Evangelium není jen nauka pro jednotlivce, jak má žít jednotlivec, ale je to nauka i pro to, jaké vztahy mají vládnout v společenství. Jeho hlavním přikázáním není jen osobní spása, jen plnit si dobře své náboženské povinnosti (i to je třeba, samozřejmě), ale hlavním přikázáním evangelia je vzájemná láska mezi jeho učedníky, aby se uskutečňovalo to, co Ježíš říká: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci (v našich podmínkách můžeme říct: že patříte do mé církve), budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35). A těmito učedníky jsme všichni katolíci, tedy nejen katolíci západního obřadu, ale i katolíci východního obřadu. My všichni patříme do jedné katolické, to znamená všeobecné církve. Neměli bychom za každou cenu zvýrazňovat naše rozdíly. Musíme mít tedy na prvním místě vřelou vzájemnou láskou i s věřícími latinského obřadu, nejen mezi sebou. Není to vždycky lehké. Mezi bratry a blízkými jsou někdy i těžší vztahy, než mezi vzdálenými: ti jsou daleko a většinou od nás nic nepožadují. Kdo je blízko, s tím se lehce můžeme dostat i kvůli malichernostem do konfliktu. Proto si musíme dát pozor, abychom se nenechali strhnout k posuzování, kritizování a již vůbec ne k odsuzování. Právě v tomto jubilejním roce musíme vydávat svědectví o bratrských vztazích mezi příslušníky jednotlivých katolických obřadů i pro ty, kdo ještě sjednoceni nejsou, aby je to přitáhlo, aby mohli říct: hle, jak je krásné, když se bratři mají rádi. Toto je jediná pravá cesta jednoty. Protože je velmi malá pravděpodobnost, že by se mohly spojit najednou celé církve jako takové. Nejdřív se musí spojovat jednotlivci, nejdříve to musí cítit lid Boží. Pak může nastat i sjednocení všech. Jednota musí začínat zdola, jen pak je trvalá. To, že katolická církev je ta pravá, nepochybujeme ani v nejmenším. Jinak by to, co se modlíme každý den v liturgii, když recitujeme Viruju, a říkáme „věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev“ neplatilo. Církev vždycky byla, je a bude jen jedna. Nemohou existovat dvě paralelní církve. V to věřili i svatí Cyril a Metoděj a my můžeme být jejími dědici jenom tehdy, když věříme v to samé, v co věřili i oni.   

Žehná

+ Ladislav 

Aktualizováno Sobota, 10 Listopad 2012 06:21
 
Za ochranu života PDF Tisk Email
Napsal uživatel Ladislav Hučko   
Neděle, 24 Březen 2013 18:55

(u sv. Jiljí, Praha, 22.3.2013)

Určitě nikdo nebude protestovat proti tomu, když se řekne, že naše křesťanství musí jít k podstatě a na ní se zakládat. Není však úplně jasné, jestli každý bude za podstatu pokládat to samé. Tam se mnohdy rozcházíme, ale tam se musíme i sjednotit, aby naše aktivita byla plodná a účinná, vyjasnit si, co je hlavní a co je vedlejší. Svět nás chce často zaměstnat nepodstatnými otázkami a problémy nebo pseudoproblémy. Nesmíme se nechat zahánět do jiných nepodstatných (akcidentálních) otázek, lstivě předkládaných nám světem a na ty reagovat, ty především řešit, zanedbávaje při tom to hlavní. Bez podstaty, bez základů, na které se opírá celé učení evangelia, se naše víra začne pod náporem světa, světského rozptylujícího vlivu rozpadat, drtit, až z ní zůstanou jenom politováníhodné ostatky. Nemáme stavět na písku ale na kameni, na čemsi pevném, co podrží, co vydrž nápor, bouřky… Církev se staví na tom nejpevnějším uhelném kameni, na základním kameni, a tím kamenem je Kristus. Máme jít za ním, řídit se jeho slovy, napodobovat jeho život, jak ho učil nesmírný zástup pravověrných teologů, jak ho napodoboval nespočetný zástup světců. Nejen těch, kteří jsou jimi prohlášeny, ale všech pravověrných křesťanů, o kterých ví jen Bůh.

Co musíme považovat za základ, na čem to musíme stavět? Co je vlastně základem křesťanství? Obecně základem křesťanství, našeho života je Slovo Boží. Ale i mezi Slovy Božími je určitá hierarchie, jsou určité vazby, určité souvislosti. Slova Boží tvoří celek, nemůžeme je od sebe izolovat nebo rozdělovat. Musíme je spojovat, vidět a chápat je v jednotě. A k tomu dal návod sám Kristus, když poukázal na hlavní přikázání. A z něj máme vycházet i my: vycházet z největšího přikázání (co máme dělat jako křesťané!) lásky k Bohu a bližnímu a ve světle tohoto přikázání chápat i všechna ostatní slova.

1. Dnes žijeme v situaci, kdy posloucháme papeže, biskupy, kněze. Oni jsou učiteli víry, jim dal Ježíš úkol, aby poučovali a vedli Boží lid. Ale co s ostatními, kteří nepatří do viditelné Církve? Kdo má poučovat tyto lidi? Jsou ochotni i oni poslouchat papeže, biskupy a kněze? Někteří ano, někteří už méně a někteří (a těch je nejvíc) vůbec. Co s nimi, kdo jim bude zprostředkovávat toto poselství? Mají kněží chodit mezi nevěřící a jim kázat o Božím království? I to je možné, ale ukázalo se to málo efektivní, především dnes, když kněží je málo. Dnes je to úkolem všech věřících. Je to jejich přirozené prostředí. Žijí mezi ostatními lidmi, komunikují s nimi a oni se na ně dívají, jak žijí, co říkají, jestli se jejich slova shodují s jejich činy… Objektivně musíme konstatovat, že to, co dnes může před světem spíše svědčit, je případ angažovaných laiků, kteří něco dělají – to znamená, že se obětují pro druhé - dobrovolně a z přesvědčení. To je i případ tohoto pochodu za život. Ti, co se ho účastní, nedělají to z povinnosti, že to musí, že je to jejich povinnost, ale jdou tam dobrovolně a z lásky. Jsou ochotni obětovat čas, peníze, energii. To je svědectví, které dnešní svět potřebuje. Pro laiky mají být vzorem kněží, oni je mají vychovávat, ale pro svět, pro veřejnost mají být vzorem, který přitahuje, především právě tito laici. Jen tak se může pohnout dopředu věc nové evangelizace, ukázat, že Církev to nejsou jen kněží, ale celý Boží lid. Kdysi, kdy celá společnost byla víceméně věřící, se před všechny logicky kladli za vzor svatí řeholníci, poustevníci, sestry v klášterech. Dnes, když je už většina – aspoň české společnosti  - nevěřící je doba laiků, jejího svědectví. Laici mají před světem svědčit o Kristu, o evangeliu, o jeho lásce k životu, k lidem. Tak tomu bylo v prvních dobách křesťanství a tak tomu by mělo být i dnes.

2. (Když jsme si tyto dvě věci připomenuli - hlavní přikázání, podstatu křesťanství a důležitost svědectví každého křesťana) položme si další základní otázku: A proč přišel Ježíš na svět? Řekl: „Přišel jsem, aby měly život a měly ho v hojnosti“ (Jan 10,10). Přišel kvůli tomu, abychom měli život. O jaký život tady jde? Jen o život věčný? Především, ale nejen! Jeden s druhým souvisí, nedají se oddělit. Ježíš uzdravoval a také křísil k pozemskému životu. Nezabiješ je základní zákon lidstva, patří do základní lidské civilizační výbavy! Život totiž není náš, ne my jsme ho vytvořili, ale je tady autor života, ten, který nám život daroval: ten pozemský život není zbytečný ani banální, je navýsost důležitý, Bůh má s ním svůj plán, plán s každým jedním člověkem.  Jak ho prožijeme na zemi, od toho závisí věčný život v nebi, jím začíná věčný život, začíná něco, co pak nekončí! Z ničeho nás Bůh povolal k životu. Naše pouť na této malinké a nepatrné planetě – oproti celému nesmírnému vesmíru – není začátek, který by měl mít i konec. To by byl nesmysl, to není možné, protože vesmír, vše, co se v něm nachází je uspořádán tou nejpřesnější matematikou (můžeme to tak říct, i když to není přesné). Jak by to bylo možné, abychom my odešli a vesmír, viditelný svět by byl věčný, ten by zůstal? Nebylo by to nespravedlivé? Bylo by to nejen nespravedlivé, ale i absurdní, vymykalo by se to z jakékoli logiky (i přirozené, nejen nadpřirozené), podle které se řídí svět. V současnosti dospěl tento rozpor až tak daleko, že mnozí dnešní myslitelé popírají elementární logiku, a dokonce jsou z důvodu, že nevěří v Boha nuceni jí popírat, (a je to logické: Kdo popírá Boha, popírá i přirozenou –  protože stvořenou – logiku!) popírají, že existuje jedna absolutní pravda (vždyť pokud by to připustili, dostali by se do slepé uličky, do rozporu, museli by připustit i existenci Boha, co oni odmítají!). Ale pro každého propagandou nezatíženého člověka je to důkaz, že se dostávají do rozporu. A chtějí, abychom i my ty rozpory přijímali proti jakémukoli přirozenému zákonu, proti zákonu nezabiješ. Protože patří mezi přirozený zákon, že se nemá zabíjet, a zabíjet nenarozené děti, to je ještě větší rozpor: to, co se tady koná ve jménu „vědy“ nebo něčeho jiného – to se nedá logicky pochopit, že to není zdůvodnitelné žádným přirozeným důvodem. Když, tak jen strachem. A strach je zlý rádce.

3. To, co je jen možné, se může, a nemusí uskutečnit. Člověk k tomu, aby se něco stalo, může přispět (a také nemusí). Pokud se něco stane, tak je to – až na výjimky – považované za pozitivní. Pak je tady další případ: něco se už neodvratně děje a člověk může a má – pokud je to něco škodlivého – tomu zabránit. Člověk, když něčemu v morálním smyslu brání, má to být něco negativního. Bránit se má jen něčemu negativnímu. Když se tedy bání tomu, aby se narodilo dítě, považuje se toto dítě za něco negativního. Lidskému životu, tvoru, který se už počal, se zabrání, aby se uskutečnil. Dítě, nenarozené dítě se tedy považuje v této civilizaci za zlo, protože brání se jen zlu, brání se jen něčemu negativnímu. Všemu pozitivnímu se dává volný průběh. K tomu závěru dospěla tato doba.

4. My se klameme tím, že si myslíme: to, co není vidět, co ještě není na světě, to ještě neexistuje. Jako kdyby semeno, které bylo zaseto do země a začalo se tam rozvíjet, přijímat živiny z okolí, ale ještě je není vidět na světle Božím, neexistovalo. Začalo by existovat – podle této interpretace - až pak, když vyklíčilo navenek. To není objektivní.  Je to jen dohoda, která nemá se skutečností nic společného.  My jsme se postavili na úroveň Boha a řekli jsme: to ještě není lidská osoba, protože my jsme tak rozhodli. To je věda? To je ta vědecká racionalita, kterou se tak chlubíme? Ne. To jej její nejhrubší popření, a to je obyčejná lež.

Pravda je vždycky nahá, jak se říká. (tedy jinými slovy ničím se nezakrývá, leží všem před očima taková jaká je). Jen nepravda se musí zakrývat stále větším počtem šatů a přikrývek, omlouvat a zdůvodňovat. Pravda to nepotřebuje. To už bylo zřejmé v ráji, když se Adam a Eva po prvotním hříchu skrývali, vymlouvali se jeden na druhého a začali svou nahotu zakrývat. Byl to symbolický akt, který pak přetrval po celé dějiny. Nahota pravdy, aby se zakryla její podstata, se vždycky přioděje vznešenými slovy a důvody. Tam, kde se musí něco příliš zdůvodňovat, je vždycky velmi podezřelé.  

Roger Scruton, současný anglický filozof píše: „Tam, kde Církev na veřejnosti přestala mít důležitý hlas, v těch zemích se laicizmus stal kolonizující kulturou. Zůstalo velmi málo z křesťanské idey, že život a jeho závěr jsou posvátné skutečnosti. Evropští obyvatelé žijí jako kdyby mrtví a ještě nenarození neměli na jejich rozhodování žádný vliv.“ (Jako kdyby život a smrt byly něco úplně vedlejší a nepodstatné věci.)

5. Manželství a s ním i zodpovědné rodičovství je kromě osobního dobra ještě i společenské dobro. Nejen dobro ale i povinnost. A na to se zapomíná.  Děti se rodí a vychovávají nejen pro rodiče (abych nezůstal sám, aby se měl o mně pak kdo postarat…), ale i pro ostatní lidi, pro společnost, pro Boha. Jsou zárukou dobrého chodu věcí budoucích. Tam kde tento rozměr chybí, tam se společenské vztahy začnou rozpadávat, chybí cit pro druhé, a stát je ochromen a nedokáže pak plnit své úkoly a povinnosti. Nemusíme tady připomínat konkrétní situace. Myslím, že kdo čte noviny a poslouchá rozhlas nebo se dívá na televizi s otevřenými očima a ušima, ví, o čem to je. Tohle je jádro všech současných našich problémů (jev potratů!): přehnaný individualizmus, který nevidí za horizont svého osobního dobra. Společné dobro je mu cizí; a pokud nějaké společné dobro ještě registruje, tak jen jako možnost z toho co nejvíc vytěžit. Musíme se vrátit k základům naší víry (už víme, co máme dělat, ale ještě nevíme, proč to máme dělat!). A to proč: Kromě lásky k Bohu a bližním (co dělat)základní pravdou naší víry je to, že Bůh je Trojice: jeden Bůh v třech osobách. Otec, Syn a Duch Svatý. Bůh je společenstvím v lásce (důvod proč milovat Boha a bližní). A kdo se jako věřící chová individualistickým způsobem, že hledí jen na sebe, tak ve skutečnosti – pokud ještě v nějakou nadpřirozenou moc věří – tak je prakticky jen monoteistou. V praxi trojiční víru nevyznává.

6. Vracejme se tedy k základům naší víry a rozjímejme nad nimi i v tomto celonočním bdění. Je to velmi důležitá a základní, často zanedbávaná složka naší víry. Mnozí věřící, i ti aktivní, si to vždycky úplně neuvědomují, i když často podle toho i žijí. Ale nejednou to nedokážou říct, vysvětlit. Když přijmeme i tento společenský rozměr víry (kromě nevyhnutného individuálního a osobního), odhalí a osvětlí se nám mnoho skutečností, které snad dosud nám nebyly plně pochopitelné, získáme i lepší klíč k tomu, abychom chápali hlouběji evangelium, jeho poselství života i požadavky na jeho rozvíjení. Kéž nám Duch Svatý dá tu milost a osvítí nejen naši mysl ale i srdce a vůli.

Aktualizováno Pátek, 29 Březen 2013 13:38
 


TOPlist