• Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
  • Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice
Domov Apoštolský exarcha
Apoštolský exarcha
Mons. Ladislav Hučko

Mariina svatost (Svatá Hora, Příbram 4. 6. 2005) PDF Tisk Email
Napsal uživatel Ján Kočerha   
Středa, 17 Únor 2010 10:47

Drazí, nacházíme se na tomto svatém místě, na Svaté Hoře. Co to znamená, že něco je svaté? Znamená to, že na tom místě se odehráli a odehrávají mimořádné události, že je to místo zvláštního vyvolení, že je to místo, kde můžeme zažít to, co nikde jinde na světě: pocítit dotyk posvátna, pocítit přítomnost Boží. Je to místo, které nám pomůže stát se svatými. Musíme tam však jít s tímto postojem, věřit, že se nám to stane. „Tvá víra tě uzdravila“, říká Ježíš v evangeliu těm, kterým učinil nějaký zázrak. Největší zázrak není zázračné tělesné uzdravení, ale uzdravení , naše obrácení. Ke každému takovémuto zázraku přihlíží i Matka Boží a naše matka, Marie.
Na toto místo putovali i naši řeckokatoličtí biskupové se svými věřícími po válce ze Slovenska, aby vyprosili pro naší Církev potřebné milosti. Určitě již cítili, že se cosi chystá. A Matka Boží je vyslyšela. I když se zdálo, že jsme mrtví, že jsme zanikli, Pán nás zázračně obnovil. A obnovuje nás stále, i v dnešní době v České republice, kde přes to, že naše Církev je počtem malá, přece vykazuje jasné znaky růstu a rozvoje. Je však potřeba v tom pokračovat a nezaspat – jak se říká – na vavřínech. K tomu je nejdůležitějším předpokladem, abychom se všichni stávali svatými.
„Já nejsem žádný svatý“. Takto mluví lidé ve světě, a dokonce se tím často i chlubí. „Svatý“ se stal v očích světa někdy synonymem, znamením určitého pokrytectví. A to možná z toho důvodu, že mnohokrát křesťané rádi vypadali svatými, ale ve skutečnosti nimi nebyli. Ani zdaleka. A přece to je naším úkolem. Tenhle úkol splnila jako první a plně Matka Boží Panna Maria. Na ní musíme hledět, abychom věděli, co to znamená být svatým. Hledíme tady na tuto sošku a i když je to jenom něco hmotné, cítíme, že se nás dotýká cosi mimořádné. Je to naše víra spojená s vírou toho, kdo tuto sošku vyřezal, kdo ji posvětil, co způsobují tenhle zážitek, který není něco citového, ale je to skutečnost.
Tedy k tomu, abychom pochopili, kdo je to svatý, je třeba se podívat na tu, která je celá svatá, Matku Boží, Pannu Marii. Nejen z nějaké piety, protože se to tak hodí mluvit, ale z reality, kterou poznáme. Zamysleme se nad tím, jaká svatá je ona, která se nám předkládá jako taková a my jí přijímáme. No měli bychom ji přijímat vědomě, nejenom opakovat to, co říkají druzí.
Někteří s ní mají potíže, protože nechápou, jak může být nějaký tvor natolik oslavován a považován i ze strany Boha za záslužného a významného pro spásu lidí. Problém je v tom, že mnozí nedokážou spojit Mariinu svatost s jejím neposkvrněným početím, s její bezhříšnosti a s naším hříšným stavem. Zdá se jim, že Maria, když byla počata bez hříchu, ani nemohla hřešit, tedy se narodila svatá a vlastně nemá ani ty zásluhy, které se ji připisují, protože ona k tomu byla vyvolena bez svého přičinění. Této otázce se věnoval před patnácti lety v jednom svém příspěvku i sám současný Svatý otec Benedikt XVI. Říká: „Žít v milosti znamená žít v původním plánu s naším bytím, žít v souladu s naší pravdou, se stvořitelskou myšlenkou naší existence; spojit naše „ano“ s „ano“, které Bůh vyslovil nám, a tak vstoupit do sjednocení našeho života s životem božským.“
Tu musíme některé naše kriteria, naše způsoby hodnocení rozšířit a změnit. Především si musíme objasnit, co je to hřích a co je to svatost. Musí nám to být jasné a až potom můžeme něco pochopit z toho, v čem spočívá Mariina svatost. Navenek nehřešit totiž ještě není svatost. To by nemohl být svatý Petr apoštol, ani Maria Magdalena. To by nemohl být svatý nikdo, protože všichni jsme hříšníci, všichni zhřešili. Když se budu snažit žít bez hříchu, když budu dokonalý, ještě nebudu svatý. Ježíš to říká: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý Váš Otec, který je na nebesích“. A jaký je Otec na nebesích? V čem spočívá jeho dokonalost? V tom, že je bez hříchu? Jenom? To by bylo málo. On nemůže hřešit! Proti komu? Boží svatost a dokonalost spočívá v něčem jiném: v lásce.
Člověk proto musí mít i ctnosti. Musí se řídit i evangelijními radami. Nestačí jenom nekonat zlo, a v tomto zachovávat přikázání, ale konat dobro. Konat něco navíc. Nekonat zlo se dá přikázat. Ale konat dobro je těžko přikázat. To se ani nedá. A ani by to nebylo pravé. To se dá jenom doporučit, jenom ukázat. Dobro a láska má jenom tehdy hodnotu, jestli se koná svobodně, tedy vědomě a dobrovolně. To by už naše svobodná vůle neměla vlastní prostor k tomu, aby si získala zásluhy.
V tom je rozdíl od situace, když církev se starala o chudé a nemocné a když se o ně stará dnešní společnost. Členové církve to dělali z lásky, protože v nich viděli trpícího Krista. Dnes to dělá společnost, ale za peníze, protože to někdo přikáže, protože je to potřebné. Vidí v nich často jenom zdroj zisku a výdělku. Je to ekonomické podnikání.
Maria byla tedy také jako první lidé stvořena dokonalá, bez hříchu. Bůh opět v tomto směru v určitém smyslu „riskoval“, protože dával člověku přirozenou dokonalost (bezhříšné početí) a současně také svobodnou vůli. Riskoval, že člověk opět se mu bude cítit na roveň a odmítne ho poslouchat. Ani ne tak odmítne ho poslouchat, protože k tomu má Bůh prostředky, aby člověka přinutil ho poslouchat, ale odmítne ho milovat, co se nedá přikázat. Bůh něco přikazuje, ale pak i o něco prosí. Prosí o lásku. A Bůh z lásky k nám toto „riziko“ podstoupil. A Maria ho nezklamala.
Mariina další zásluha je v tom, že zůstala přirozeně a svobodně pokorná a ponížená služebnice Páně. Maria k své bezhříšnosti přidala lásku a tím se stala svatou. A tak Bůh ji pak mohl použít k největšímu dílu, dílu vtělení, čímž otevřela cestu k našemu vykoupení. Protože Bůh, který je bezhříšný, se mohl vtělit jenom do bezhříšného. Svaté svatým, říká kněz v liturgii svatého Jana Zlatoústého před přijímáním Těla Krvi Páně. Svaté a dokonalé se mohlo vtělit jenom do svatého a bezhříšného.
Cesta k svatosti však není nějak jednoduchá a přímočará. I na ní můžeme narazit a zbloudit. Velké riziko lidi přirozeně „dokonalých“ je pýcha. V tom zhřešili první lidé a v tom hřeší i dnes mnozí katolíci, křesťané, že se považují za lepších, než jsou druzí. To je největší pokušení a tomu pokušení podlehli první lidé, kteří byli skutečně „dokonalí“. Pýcha a povyšování se je tedy největší hřích a překážkou k pravé svatosti. To si musíme dokonale vštěpit do mysli a do srdce. Tam je ďábel nejlstivější, tam zlý duch dostihuje největších úspěchů. Dávejme si více pozor před lidmi, kteří nás chválí, jak před těma, kteří nás kritizují. A víme, že opak je pravdou. Raději vyhledáváme lidi, co nás chválí, a ne ty, co nás kritizují. Pravý svatý je ten, kdo se chová stejně k těm, co ho chválí, i k těm, co ho kritizují, případně až haní.
Je to naše úloha, náš úkol, abychom se stali svatými. Říká to sám Ježíš: buďte dokonalí jako dokonalý váš Otec jenž je na nebesích. Čteme životopisy svatých. Na nich nejlépe porozumíme, kdo je skutečně svatý, co to znamená být svatým. Především životopisy současných svatých, kteří jsou nám blízko tak mentalitou jako i podmínkami, ve kterých svou svatost realizovali. Například velmi populární jsou světci matka Teresa nebo pater Pio a mnoho dalších.
Svatost to nemusí být jenom svatost kláštera a modlitby. Svatost, to je i – a má být především – svatost každodenního života s jeho bojem o pravou víru. „Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve.“ To je napsáno v listě Židům. Dále tam stojí: „Nebeský otec chce pro nás to nejlepší, abychom se stali účastnými jeho svatosti“ (Žid 12, 10). To je pro člověka skutečně to nejlepší. Nic lepšího na světě nemá! A proto stojí za nejvyšší námahu! Stojí za to, abychom tomu věnovali celý život. A pak už i my budeme moct říct se svatým Pavlem. „Žít pro mě znamená Kristus a zemřít je pro mě ziskem“. Smrtí jenom získám to, oč se usilují celý život. Tam to bude zpečetěno.
Každý člověk má nějaké touhy: touhu po bohatství, po slávě, po nějaké osobě, po kariéře, ale i po pokoji a klidu, po uspořádané a dobré rodině, po vědomostech a poznání. To všechno jsou touhy, na kterých uskutečnění vynaložíme nesmírnou námahu a nakonec nestojí za moc, protože pominou. Nebudou trvat navždy. Všechno jednou pomine. Nepomine jediná věc, a to svatost. Vzbuzujme, pěstujme v sobě touhu po svatosti. Možná ne po té, jako se nám někdy představuje, ale po té pravé, Mariině svatosti, mariánské svatosti.
Svět nám nadbíhá a slibuje – a částečně i plní – že se nám bude bez námahy dobře dařit, všichni se nám budou klanět a nás oslavovat… Největšími hvězdami médií nejsou lidi jednoduší, ctnostní, ale lidé, kteří rychle zbohatli, získali velikou slávu…
Toto si vždycky velmi jasně uvědomovali i světci. To si dobře uvědomil i náš blažený biskup Pavel Peter Gojdič, který říkal těm, kdo ho chtěli přimět, aby zradil svou víru: „Je mi už 62 let a obětují celý majetek a rezidenci, ale svou víru za nijakých okolností nezradím, protože chci, aby má duše byla spasena“.
No nejvíce uvažujme nad svatostí té, která je celá svatá, ke které se dnes tady utíkáme, ve které není ani nejmenší skvrny hříchu, a přesto zůstala ponížená a v službě, a často v modlitbě opakujme její slova: „Jsem, služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38).

Aktualizováno Čtvrtek, 13 Prosinec 2012 23:02
 
Jmenovací bula papeže Jana Pavla II. adresovaná Ladislavu Hučkovi PDF Tisk Email

Jmenovací bula

JAN PAVEL II.,
biskup, služebník Božích služebníků,

posílá pozdrav a apoštolské požehnání svému milovanému synovi Ladislavu Hučkovi, dosavadnímu spirituálovi a pedagogovi Arcidiecézního semináře v Košicích, designovanému titulárnímu biskupovi orejskému a apoštolskému exarchovi pro věřící byzantského obřadu v České republice.

Je velmi důležité, aby všechny součásti Kristova stádce, rozptýlené po celém světě, měly své zákonné pastýře, aby věřící, kteří náleží k těmto celkům neopouštěli cestu vedoucí ke spáse.
Protože odstoupením našeho ctihodného bratra Ivana Ljavince by došlo k uprázdnění stolce Apoštolského exarchátu pro věřící byzantského obřadu v České republice, považovali jsme za rozumné postavit do čela tohoto exarchátu nového pastýře.
Tento úřad chceme svěřit Tobě, milovaný synu, víme o Tobě, že jsi muž bezúhonný, pracovitý, vytrvalý a zvlášť horlivý v šíření víry.
Po zralé úvaze tedy využíváme svoji plnou apoštolskou moc a autoritu, a tímto listem Tě povyšujeme do úřadu exarchy výše uvedeného exarchátu. Zároveň Tě ozdobujeme titulem biskupského stolce v Oreji, udělujeme Ti pravomoci a vkládáme na Tebe povinnosti vyplývající z Tvé důstojnosti a úřadu, v souladu s normou Kodexu kánonů východních církví.
Pokud jde o Tvoji biskupskou ordinaci, vyznání víry a složení přísahy věrnosti nám a našim následovníkům na tomto apoštolském stolci, zachovej všechno, co stanoví právo, podle norem svatých kánonů.
Milovaný synu, vyprošujeme Ti u Boha, vládce pastýřů, ať Ti stále pomáhá a ať pro slávu svého jména dá, aby se šťastně naplnily všechny Tvé zbožné záměry.

V Římě u svatého Petra, 24. dubna 2003, v dvacátém pátém roce našeho pontifikátu

 
Biskupský znak PDF Tisk Email

Osobním znakem kyr Ladislava Hučka je čtvrcený štít:

V prvním a čtvrtém poli je znak apoštolského exarchátu. První pole je zlaté a je na něm šedohnědý řeckokatolický kříž vyrůstající z kotvy (symbolizuje mučednickou smrt sv. Klimenta, patrona naší katedrály, s jehož kultem jsou úzce spojeny prvopočátky křestanství), po stranách provázený červenými literami K a M (připomínají počátky křestanství v slovanském prostoru, cyrilometodějskou misi).

Čtvrté pole je modré. Je na něm šedohnědá skála, na které stojí stříbrný Beránek se zlatou, červeným křížem ozdobenou, svatozáří a zpod jeho přední pravé pozdvižené nohy vytéká stříbrný pramen. (To znázorňuje výjev ze života sv. Klimenta - zázračné objevení pramene ve vyhnanství na Krymu zobrazené na fresce nad hlavním oltářem v katedrále sv. Klimenta, která byla vytvořena r. 1715 malířem Janem Hiebelem.)

Druhém a třetí pole je červené. V nich se nachází zlatý latinský heroldský kříž, z jehož příčného břevna září dolů zlaté paprsky. Zprava nahoře nad ním je zlaté slunce a vlevo nahoře stříbrný měsíc. Zlaté paprsky pod křížem symbolizují osobní biskupské heslo: "Já jsem světlo světa" (Jn 8,12). To světlo září z kříže, kde se dokonalo a ve vrcholné míře ukázalo Ježíšovo poslání být světlem světa. Stříbrný měsíc symbolizuje "ženu oděnou sluncem", Pannu Marii, která jako měsíc není zdrojem světla, ale v největší míře odráží Boží světlo symbolizované zlatým sluncem.

Biskupský erb

 
Promluvy a Homílie PDF Tisk Email

Boží narození

Pastýřský list - Pascha 2013

Co je to pravá víra - ortodoxie

Pedagogika víry

Kráčení po moři

Velké přikázání lásky

Za ochranu života

Pastýřský list - Vánoce 2012

Uzdravení slepého

 

Následování Ježíše

Božího Těla a Krve

Nová evangelizace

Ke koncepci tzv. sexuální výchovy

Neděle před povýšením Kříže

11. neděle po SSD

5. neděle postní

Neděle marnotratného syna

Neděle celníka a farizeje

Novoroční promluva 2010

Pastýřský list - Pascha 2009

Vánoce 2008

Neděle všech svatých (Ostrava 2009)

Sv. Cyril a Metoděj (Velehrad 5. 7. 2008)

Mariina svatost

Nezištná křesťanská naděje

Papež a jeho prvenství

Chceme být spojnicí mezi Východem a Západem

Trojiční víra a křesťanský život

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
Kalendář 2013 PDF Tisk Email
Napsal uživatel Ladislav Hučko   
Sobota, 10 Listopad 2012 05:21

V roce 2013 budeme slavit – kromě jiných - velké výročí příchodu naši věrozvěstů svatých Cyrila a Metoděje. Je to dobrá příležitost k tomu, abychom se znovu zamysleli nad identitou nás řeckokatolíků na místech, kde nejsme tradičním obřadem, tedy i v České republice, a ptali se, čím můžeme přispět k rozvoji křesťanského života v těchto oblastech, a především jakým způsobem se máme stávat mostem jednoty s oddělenými východními křesťany, jak se o tom píše v dekretu Druhého vatikánského koncilu o katolických východních církvích Orientalium Ecclesiarum. Někdy se to nepřesně chápe tak, jako by sjednoceni křesťané měli přímo působit na nesjednocené, aby se spojili. Když se na to podíváme z perspektivy Ježíšova učení, tak prvním úkolem naší řeckokatolické církve by měla být jednota s latinskou církví, aby ti mimo nás, tedy i ti odděleni, mohli říct: Hle, jak se milují. Protože jenom láska může sjednotit ty, které rozdělila neláska, pýcha, boj o moc a vliv, řevnivost. Evangelium není jen nauka pro jednotlivce, jak má žít jednotlivec, ale je to nauka i pro to, jaké vztahy mají vládnout v společenství. Jeho hlavním přikázáním není jen osobní spása, jen plnit si dobře své náboženské povinnosti (i to je třeba, samozřejmě), ale hlavním přikázáním evangelia je vzájemná láska mezi jeho učedníky, aby se uskutečňovalo to, co Ježíš říká: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci (v našich podmínkách můžeme říct: že patříte do mé církve), budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35). A těmito učedníky jsme všichni katolíci, tedy nejen katolíci západního obřadu, ale i katolíci východního obřadu. My všichni patříme do jedné katolické, to znamená všeobecné církve. Neměli bychom za každou cenu zvýrazňovat naše rozdíly. Musíme mít tedy na prvním místě vřelou vzájemnou láskou i s věřícími latinského obřadu, nejen mezi sebou. Není to vždycky lehké. Mezi bratry a blízkými jsou někdy i těžší vztahy, než mezi vzdálenými: ti jsou daleko a většinou od nás nic nepožadují. Kdo je blízko, s tím se lehce můžeme dostat i kvůli malichernostem do konfliktu. Proto si musíme dát pozor, abychom se nenechali strhnout k posuzování, kritizování a již vůbec ne k odsuzování. Právě v tomto jubilejním roce musíme vydávat svědectví o bratrských vztazích mezi příslušníky jednotlivých katolických obřadů i pro ty, kdo ještě sjednoceni nejsou, aby je to přitáhlo, aby mohli říct: hle, jak je krásné, když se bratři mají rádi. Toto je jediná pravá cesta jednoty. Protože je velmi malá pravděpodobnost, že by se mohly spojit najednou celé církve jako takové. Nejdřív se musí spojovat jednotlivci, nejdříve to musí cítit lid Boží. Pak může nastat i sjednocení všech. Jednota musí začínat zdola, jen pak je trvalá. To, že katolická církev je ta pravá, nepochybujeme ani v nejmenším. Jinak by to, co se modlíme každý den v liturgii, když recitujeme Viruju, a říkáme „věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev“ neplatilo. Církev vždycky byla, je a bude jen jedna. Nemohou existovat dvě paralelní církve. V to věřili i svatí Cyril a Metoděj a my můžeme být jejími dědici jenom tehdy, když věříme v to samé, v co věřili i oni.   

Žehná

+ Ladislav 

Aktualizováno Sobota, 10 Listopad 2012 06:21
 
Více článků...


TOPlist